|
|
 Život
s šesticípou hvězdou
Během holocaustu zahynulo více než půldruhého milionu
židovských dětí. Přežila hrstka těch, s nimiž se zoufalí
rodiče odhodlali rozloučit a svěřili je cizím lidem nebo
církevním institucím, ochotným poskytnout jim navzdory
smrtelnému riziku úkryt. Tito dnes už dospělí lidé se však po
celý život vyrovnávají s traumaty ze ztráty rodičů,
opuštěnosti a pronásledování, které prožily v dětství. Strach
a obavy se staly součástí jejich života a přecházejí i na
další generace. Symptomy pronásledování si nesou i jejich děti
a děti jejich dětí. Pomoci se jim snaží organizace Ukrývané
dítě – Hidden Child.
Sdružení vzniklo v roce 1991 ve Spojených státech. V České
republice má přibližně dvě stě padesát členů, z nichž asi
třetina pochází ze Slovenska a mnozí další se na Slovensku v
době rasového pronásledování ukrývali. Hlavní důvod pro
založení organizace vyplynul z traumatu lidí přeživších šoa,
kteří jako by mezi oběťmi druhé světové války nikam nepatřili.
Sdružení Ukrývané dítě se těmto lidem s obdobnou životní
zkušeností snaží dokázat, že na světě nejsou sami. Jednou z
českých členek Hidden Child je paní Eva.
 Z
mlýna do transportu
„Ve čtyřicátém roce jsem šla do první třídy. Hrozně jsem se do
školy těšila, dávno před začátkem školního roku jsem si
chystala tašku a penál. Ale nakonec jsem do školy chodila jen
měsíc. Jednoho dne totiž přišel pan ředitel a řekl, že
židovské děti musí jít domů. To byl pro mne první velký šok,“
vzpomíná.
Oba její rodiče byli židé z malého města na jižním Slovensku.
Otec byl nájemcem mlýna, který deset let splácel. Mlýn měl ve
dvaačtyřicátém roce přejít do jeho vlastnictví.
„Šli jsem jednou s rodiči někam na návštěvu, a když jsme se
vrátili, mlýn byl zapečetěný. Pro pár věcí jsme se mohli
vrátit až za pár týdnů,“ pokračuje. Na byt je vzali sousedé.
Rodina se brzy dozvěděla, že se jejich mlýn velmi zalíbil
veliteli místní Hlinkovy gardy. Měl velký zájem na tom, aby
jeho obyvatelé a budoucí vlastníci co nejrychleji zmizeli, a
tak když ve dvaačtyřicátém roce začaly na Slovensku první
židovské transporty, rodina paní Evy se na seznamu objevila na
předním místě.
„Naši ale měli dobré známé,“ vypráví Eva. „Přestože byl zákaz
vycházení, maminka vždycky večer zaběhla k okresnímu lékaři.
Ten měl zase známého notáře, který hned ráno zajel do
Bratislavy za ministrem Paškem, který měl transporty na
starosti. Něco z toho, co nám ještě zbylo, peníze, šperky nebo
perské koberce, mu tam zavezl a Paško nás vždycky ze seznamu
vyškrtl. Tohle se opakovalo každý týden po celý rok. Majetní
židé tehdy ještě měli jakousi šanci zachránit se, ale z těch
chudších, třeba z východního Slovenska, nepřežil nikdo. Tehdy
mi bylo sedm let, ale moje dětství tenkrát nenávratně
skončilo.“
Zbaveni práv i důstojnosti
 Židovské
děti během války zažily totální ztrátu pocitu bezpečí a
rodičovské ochrany. Stejně jako jejich rodiče byly označeny
šesticípou hvězdou, posléze vyloučeny ze škol, ze sportovních
klubů, nesměly na koupaliště, sportoviště, do kina, nesměly
vlastnit psa ani papouška... Tím vším musely projít před
takzvaným konečným řešením. Nacisté chtěli vyhladit židovskou
rasu jednou provždy. Děti tedy stály v popředí zájmu, protože
právě v nich dřímala budoucnost národa.
Židovské děti byly nejen svědky, ale i účastníky společenského
pádu svých rodičů a širších příbuzných. Bezmála přes noc se z
majetných a vážených lidí stávali občané druhé kategorie,
žebráci a bezdomovci, kteří byli hnáni z místa na místo a
postupně zbavováni veškerých práv a důstojnosti. Děti zažily
své rodiče ve stavu bezmoci, strachu a ponížení. Mnohé se z
toho nikdy nevzpamatovaly.
Přes hory a zpět
Eva prožila válku zcela oddělena od svých vrstevníků. Z
kamarádů jí nezbyl nikdo, lidé se s její rodinou raději
nestýkali, protože v městečku řádili gardisté: „Sousedé se nás
báli třebas jen pozdravit. Někteří na nás plivali, házeli
kameny a pokřikovali: Smradlaví židé! Gardisté občas přišli a
něco nám sebrali: hračky, lepší oblečení,
elektrospotřebiče...“
Takhle to šlo několik let až do prvních dní Slovenského
národního povstání v srpnu roku 1944: „Jednou večer přijel
známý, u kterého byl tatínek zaměstnán, s velkým žebřiňákem a
ukryté v seně nás převezl na partyzánské území.“
Povstalci ale byli brzy v defenzívě, a proto Evin tatínek
rozhodl, že se vydají k příbuzným do jeho rodného Liptova. V
letním oblečení a bez jídla přešli za tři dny zasněžený
Chabenec a ukryli se u bezdětné rodiny v Dúbravě. Eva se
sestrou pomáhaly v hospodářství, rodiče se ve dne v noci
ukrývali na půdě. Když za pár týdnů, koncem listopadu, přišla
zpráva o chystané esesácké razii, Evini rodiče, aby neohrozili
své dobrodince, odešli raději do hor. Děti za nimi přišly až
za pár měsíců.
„Plazili jsem se v noci několik hodin mezi německými vojáky a
psy,“ říká Eva. „Rodiče žili v bunkru, který našli po jedné
vyvražděné sedmičlenné rodině. Byla to taková díra v kopci,
kde byla jenom malá kamínka a palandy. Dodnes nemohu vidět
kmín, protože každý den se ze sněhu uvařila voda, do toho se
nasypal právě kmín, přidalo se trochu mouky a byla polévka.
Jedli jsme ji ráno, v poledne, večer, každý den.“
Její rodina měla nicméně velké štěstí, protože v březnu 1945
se jí – opět za velkého mrazu – pořadilo přejít hory do Brezna
nad Hronom, které už osvobodila Rudá armáda.
Jen strach a pronásledování
Pokud se židovská rodina nemohla ukrývat pohromadě, což se
dařilo většinou pouze na Slovensku, děti obvykle nalézaly
útočiště u cizích lidí nebo v církevních zařízeních. Čím
mladší tyto děti byly, tím byly zranitelnější, tím větší byl
jejich šok ze ztráty nejbližších a tím méně dokázaly pochopit,
proč je rodiče opustili.
Musely zapírat či úplně změnit svou identitu a náboženství.
Nemohly mluvit o svých citech. Často přebíraly rodičovskou
roli vůči svým mladším sourozencům. To vše na ně kladlo
obrovské nároky a přesahovalo jejich dětské možnosti a síly,
to vše umocňovalo jejich pocit vydělení z okolního
společenství. Strach a pronásledování, takový byl svět, který
znaly. Dodnes často trpí psychosomatickými obtížemi nebo
depresemi.
Skrývání nekončí
 „Tátovi
bylo po válce čtyřiapadesát, mlýn byl rozbombardován, neměli
jsme nic. Předsedou městského národního výboru se stal syn
místního alkoholika, který k nám do mlýna kdysi jako kluk
chodil na obědy. Ale pak patřil k těm, kdo nám nejvíce nadával
do židáků. Doma se tedy nedalo vydržet, ani mnoho dalších lidí
nám nedalo pokoj, a tak jsme se v sedmačtyřicátém přestěhovali
do většího města. Hrozně těžko jsme se vpravovali do
normálního života. Bála jsem se lidí, jestli to zase nezačne
znovu, a tenhle strach v nás zůstal.“
Eva nastoupila do prvního ročníku gymnázia, aniž by prošla
základní školní docházkou. Po maturitě absolvovala
Elektrotechnickou fakultu ČVUT, projektovala televizní a
rozhlasová studia a pak se zabývala průmyslovou automatizací.
Vdala se, má syna a dvě vnoučata.
Navzdory své práci pro organizaci Hidden Child Eva o svém
židovském původu raději nemluví. Dokonce si vymínila, aby její
jméno ani jména dalších členů Hidden Child nebyla v tomto
článku či ve stejnojmenném rozhlasovém pořadu zveřejněna.
„Jeden z našich členů bydlí v malé vesnici za Prahou. Na plotě
nedávno našel namalovanou židovskou hvězdu. Tyhle věci
vyvolávají hrozné vzpomínky.“ Prý už se nebojí o sebe, ale
především o vnoučata, aby jim židovský původ neublížil.
 „Když
jsem viděla neonacistickou demonstraci v Meisslově ulici v den
výročí křišťálové noci, šla na mě hrůza. Přesně takhle to
totiž před lety začínalo. Za komunistů neměly tyhle síly volný
průchod, ale jakmile padl policejní stát, neonacisté vycítili,
že mohou znovu vyvolávat nenávist. Proč by se holocaust nemohl
opakovat? Copak tehdy, před válkou, někdo předpokládal, že to
může dojít až takhle daleko? Hitler si zakládal na rase, teď
je v popředí zájmu třeba náboženství. Z radikálního islámu mám
strach. I ve jménu boha lze totiž spustit nový holocaust.“
Lenka Svobodová, redaktorka Redakce náboženského
vysílání Českého rozhlasu
Příběh paní Evy i dalších ukrývaných dětí si můžete
poslechnout v pořadu Hidden Child v rámci rozhlasového cyklu
Dobrá vůle na stanici Český rozhlas 2 – Praha v sobotu 29.
srpna od 17.30 hodin nebo v Rádiu na přání na
www.rozhlas.cz/nabozenstvi. |
