|
|
 Ivan
Klíma, spisovatel
Sběrovné
Tak jsem uvažoval, kolika lidem mé spisování poskytuje aspoň
částečně zaměstnání. Vypadá to poněkud nadutě, ale uvažujte
prosím se mnou. Tedy za prvé: používám papír. Nemám na mysli
ten, co popíšu (ostatně píšu už přes dvacet let na počítači),
ale ten, co se díky mému spisování potiskne. Jenže než se
papír potiskne, zaměstnám aspoň částečně redaktora, korektora,
případně sekretářku. Když se potiskne díky pracovníkům
v tiskárně, zaměstná ještě knihvazače, distributora a
knihkupce. Knihkupec knížku musí zabalit (další spotřebovaný
papír) a převázat nejlépe konopným provázkem. (Legální
příležitost pro pěstitele konopí.) Kniha se samozřejmě dostane
do desítek knihoven, má tedy svůj podíl na zaměstnávání
knihovníků a knihovnic. Kromě toho občas píšu televizní či
filmové scénáře. Jejich realizace nabídne práci stovkám lidí –
jen si je někdy, místo abyste v kině netrpělivě vstávali,
spočítejte, když běží na konci filmu titulky.
Potíž je v tom, že knihy jsou drahé a lidé, kteří by si je
jinak koupili, na ně často nemají a to brzdí tak žádoucí
knižní spotřebu, a tedy i výrobu. Mám takový návrh: Každý, kdo
by odevzdal do sběru metrák starých knih, případně videokazet,
dostal by poukázku – takzvané sběrovné – na nové knihy v ceně
deseti tisíc korun. (Můj návrh je skromný, aby příliš
nezatížil státní rozpočet.)
Podotýkám, jakkoliv bych samozřejmě brzy žádal o smlouvy na
nové vydání svých knih, že mi jde výhradně o zájem celé
společnosti. Vždyť sběrovné by se netýkalo jenom mne, ale sta
a sta spisovatelů, scenáristů, dramatiků a ještě většího počtu
grafomanů, co skládají tisícidílné telenovely. Sběrovné by
bylo možné doplnit o takzvané kresebné či malebné, které by se
týkalo výtvarníků. Ti rovněž poskytují práci výrobcům barev,
tužek, štětců, uhlů, kříd, papíru, pláten, terpentýnu a jiných
chemikálii. Také rámařům, galeristům a podvodníkům, kteří
odčerpávají za svá falza důležité obnosy od různých snobů a
zbohatlíků. Tedy každý, kdo zničí aspoň dvacet obrazů deset
let starých (v případě, že by se jednalo o obrazy starší než
sto let, stačilo by jich zničit jen deset), měl by nárok na
stejnou sumu, aby si mohl zakoupit obrazy nové.
Uvažujme také o hudebném. Vezměte si takový symfonický
orchestr: nejenže každý hudebník poskytuje zaměstnání
dřevorubcům, kteří kácejí stromy, z jejichž dřeva nakonec jiní
výrobci zhotovují housle, violy, cella, flétny či basy, ale
také různým oděvním závodům, které zhotovují fraky, a módním
salonům, ty zase oblékají houslistky a harfenistky, aby
okouzlovaly nejen svou hrou, ale i zjevem. Každý člen
orchestru také spotřebuje spousty not, a to nemluvím o
stojanech anebo o židlích, na nichž hudebníci sedí. A co
takový bubeník se svým bubnem, vždyť na výrobě nástroje se
podílejí i koželuzi. Dovedete si představit, jaký společenský
přínos by bylo hudebné, jež by se vyplácelo každému, kdo by
přinesl do speciální sběrny deset let starou basu anebo
heligon? Nejenže by to přinášelo zaměstnání desítkám výrobců,
kteří by teď mohli chrlit nové a nové housle, kontrabasy a
trumpety, ale ještě by orchestry zářily novotou.
Možná vám připadá, že žertuji. Pak ale můj žert není pitomější
než žert, který si vymysleli tvůrci šrotovného. Připouštím, že
výroba aut zaměstná více lidí než činnosti, které jsem uváděl,
jenže výroba aut vede do pekel, vede k ničení krajiny novými
dopravními stavbami, vede k nesmyslnému životnímu stylu, kdy
lidé tratí stále více času v dopravních zácpách, kdy
k dlouhému vysedávání za počítači přidávají sezení za
volantem, kdy se zboží zcela hloupě převáží z jedné části
světa na druhou, kdy se nesmyslně plýtvá jednou z
nejvzácnějších surovin – naftou. A hlavně se podporuje výroba
něčeho, co kdysi zajišťovalo konjunkturu, ale co pravděpodobně
dokáže jen těžko přežít konkurenci zemí, jako je Čína či
Indie, kde k pásu postaví daleko levnějšího dělníka nebo
dělnici.
My všichni, kteří nejsme členy lobby výrobců automobilů,
bychom se měli spojit a žádat o tytéž podpory pro naše
podnikání, ať už se odehrává na jakémkoliv poli. A hlavně
bychom měli papalášům v parlamentu opakovat, že budoucnost
našeho hospodářství nemůže spočívat na výrobě automobilů, ale
na vzdělanosti a umu: především na jejich podporu by měli
použít peníze, co z nás ždímají, a ne je strkat do kapes
automobilovým výrobcům, které k nám kdysi bez rozmyslu
natahali. |
