|
|
Jan Švankmajer,
režisér a výtvarník
V přihrádce světového umění nadepsané „film“ zaujímá vaše
tvorba důležité místo. Přesto byste se filmařem možná nestal,
kdyby kdysi předčasně neskončilo vaše divadelní angažmá v
Semaforu. V podstatě nedobrovolně. Nebo jste k filmu nějakým
způsobem směřoval odjakživa?
Vždy jsem chtěl dělat divadlo, ať už loutkové, nebo jinak
alternativní, kde bych mohl realizovat svoje výtvarné
představy. S tímto záměrem jsem zakládal Divadlo masek
v tehdejším Semaforu. Byl jsem odkojen meziválečnou
avantgardou a uctíval jsem nejen francouzské divadlo nebo
Honzla a Buriana, ale především ruské konstruktivisty a
suprematisty: Majercholda, Tairovovo roztočené divadlo,
Ochlopkova. Divadelní stylizace – oproti filmovému „realizmu“
– mne fascinovala. Neúspěch u diváků u mě ovšem vedl k
vystřízlivění. Ne že bych tak lpěl na ohlasu publika, ale
ohrožovalo to existenci mého souboru, až to nakonec také vedlo
k rozpuštění Divadla masek. Film v mých očích „rehabilitovala“
až spolupráce s Alfrédem Radokem v Laterně magice.
 Jak
se to Radokovi povedlo?
Uchvátil mě filmový střih, který mne okamžitě, bez zdlouhavého
divadelního času, přenášel z kompozice do kompozice. Najednou
jsem nebyl závislý na reálném čase, na zdlouhavých přesunech.
Další výhodou filmu pro mne bylo, že je to vlastně konzerva, a
že si tudíž na rozdíl od divadla může na svého diváka počkat.
Ale to byl jen začátek mého seznamování s filmem. Postupem
času jsem přišel na to, že film není jen řazením hezkých
obrázků, ale především magický výron, rituál, autoterapie, a
že hezké obrázky nejsou tak důležité. To ovšem úzce souviselo
s mým pronikáním do hlubin surrealismu a hermetismu.
Stal jste se přirozenou součástí „zlatých šedesátých“, ačkoliv
způsobem umělecké výpovědi jste se od generace Chytilové,
Schorma, Menzela či Němce dost lišil. Přesto do tohoto proudu
patříte. Jak byste sám formuloval to, co s nimi máte
společného?
Spojoval nás odpor vůči stávajícímu režimu. Jinak nic.
Především jsme nechodili do stejné školy. Oni jsou školení
filmaři, já diletant, a proto jsem nezatížený filmovými
pravidly. Oni se cestou za autenticitou museli zbavovat školní
zátěže. Já šel nalehko. Oni se inspirovali filmovou tradicí,
já poezií a výtvarným uměním. Oni byli ve své podstatě všichni
„existencialisti“, já surrealista.
Po roce 1989 se vám konečně začalo dařit realizovat
celovečerní projekty. Vzhledem k tomu, že vaše filmy nejsou
komerční a zpravidla jim nehrozí, že by vydělaly majlant, dalo
by se předpokládat, že to bylo a je hodně nesnadné...
Tahle civilizace potřebuje jen masovou kulturu, aby nějak
zabavila lidi, než je zase nažene do výrobního procesu. Jinak
by se mohlo stát, že by začali samostatně myslet a klást
nepříjemné otázky, popřípadě vzali do rukou pohrabáče.
Potřebuje také reklamu, aby lidi masírovala ke stále většímu a
většímu konzumu pro život nepotřebných věcí. Jinak se systém
začne hroutit – viz současná krize. Proto jsou lidé od
showbyznysu a reklamy nejlépe placení „umělci“. To, co dělám
já, je pro ni nepotřebné, proto se na moje filmy tak obtížně
shánějí peníze.
Jak se během popřevratových let naplňují záměry, s nimiž jste
spoluzakládal produkční společnost Athanor a usídlil se s ní
v někdejším knovízském kině?
Naším jediným záměrem bylo točit filmy, které by nás bavily, o
kterých bychom byli přesvědčeni, že mají smysl. Tedy nešlo nám
o výdělečný podnik, ale o seberealizaci. To se nám, i když se
stále vzrůstajícími potížemi, zatím daří. To, že na těch
filmech nezbohatneme, jsme věděli – ostatně nám to předpověděl
i náš astrolog.
Ve svých filmech často ustupujete od své původní, „domovské“
animované tvorby. Není vám to jako výtvarníkovi někdy líto?
Ohradil bych se proti označení „výtvarník“. Vždyť je přece
jedno, jestli jsou filmy z větší, nebo menší míry animované,
jestli jsou hrané, nebo dokumentární, natočené na bobku, nebo
vestoje, z letadla, nebo z rychlíku. Jde přece o něco jiného.
V Knovízi, kde jste bezpečně „zašitý“ před světem, pracujete
na novém filmu Přežít svůj život. Budou v něm i animované
prvky? A kdy ho uvidíme?
 Film
Přežít svůj život má podtitul psychoanalytická komedie,
natáčím jej podle svého scénáře s českými a slovenskými herci
a jejich animovanými fotografiemi. Technika, s jejíž pomocí
film realizuji, se pohybuje někde na hranici hraného a
animovaného filmu. Postavy filmu jsou mimo hraných sekvencí
animovány z fotografií herců v reálném i nafotografovaném
prostředí. Některé pohyby herců jsou „pixilované“. Vizuálně by
to tedy připomínalo hraný film. Ve snových pasážích je pak
realita mírně posunutá. Taková technika rovněž dovoluje
pracovat s koláží – ať už realistickou, nebo fantaskní – jak
v pozadí, tak u herců. „Herci“ budou normálně mluvit, podobně
jak to známe z kreslených filmů. Takto nasnímaný děj by měl
být prostříháván reálnými velkými detaily určitých vybraných
akcí. A v těchto detailech by se film prolamoval do „třetího“
prostoru. Premiéra by měla být na jaře 2010.
Agáta Pilátová
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 7. 7. |
