Leo Pavlát,
ředitel Židovského muzea v Praze

Kdopak nám to píše

Pokaždé, když zapnu počítač, nestačím se divit, kolik dopisů mi do něj naskáče během pár hodin mé nepřítomnosti. V dobách předpočítačových náležela dopisu jistá vznešenost a závažnost. Nestačilo psát, ale bylo také třeba koupit obálku, známku a pak ještě dopis hodit do schránky. Ten, kdo takto činil, neměl zbytí nebo mu na obsahu opravdu záleželo. S korespondencí počítačovou, zvanou elektronická či krásně česky „mejlová“, je tomu jinak. Psát i doručovat můžete, aniž byste se zvedli od stolu, a ať klepnutím na klávesnici pošlete dopisů deset nebo tisíc, na účtu to nepoznáte. Píše tak kdekdo. Nevadí, že není co říct. Hlavně, když je co poslat.

Počet dopisů, kterými si na mě někdo od svého počítače vzpomene, dennodenně roste a přitom není pochyb: Vyjádření těch, které znám, nebo mi píší pracovně, jsou v čím dál větším nepoměru se sděleními poslanými mi jakýmsi programem. Na každý dopis, který obdržím osobně, připadají desítky vzkazů, výzev, nabídek a proseb, jejichž příjemcem jsou spolu se mnou tisíce jiných lidí. Takové nevyžádané elektronické poště se všeobecně po anglicku říká „spam“, ale já ta čtyři písmena hodnotím po svém jako doklad konání sprostého, padoušského, arogantního a mrzkého.

Pro ty, kdo se mu věnují a připravují jiné o čas, mám už v počítači založenu zvláštní složku, do níž mi spamy automaticky padají. Občas však mezi ně zabloudí zpráva, kterou bych neměl přehlédnout, a tu před odstraněním onoho elektronického smetí musím alespoň podle názvu přehlédnout, co se mi to vlastně anonymně sděluje.

Velká část oslovení je svým způsobem zdravotní. Pohodlné židle a postele (hlavně z Německa) a k tomu medikamenty (především z anglosaského světa) na hubnutí, proti prasečí chřipce nebo k povzbuzení mužné síly. Kdo jí chce mít ještě víc, tomu se nabízí (z Německa i z anglosaského světa) jisté tělesné úpravy, po nichž, jak praví předmět sdělení, „ženy po vás budou šílet“. Ženy, které již zřejmě šílejí předem, se ohlašují ruskými jmény, ale činí tak anglicky. Zpravidla „ztratily mé telefonní číslo“ nebo se „právě nudí“ a vybízejí k popovídání nebo rovnou „nezapomenutelné schůzce plné lásky a vzájemné harmonie“. Z Afriky přicházejí nevyzpytatelnými cestami elektronické pošty prosby o pomoc s vyzvednutím několika set miliónů dolarů. Stačí sdělit údaje o sobě a svém bankovním účtu a pár desítek milionů dolarů umrtvených na kontě oběti železniční katastrofy je mých. Říká se tomu „odměna za přispění“. K penězům možno přijít i přihlášením se o výhru v holandské loterii. Zatím jsem tak neučinil, ale kupodivu vyhrávám každý měsíc. A pravidelně též dostávám nabídku na rychlé a spolehlivé získání amerických akademických titulů případně „nádherných hodinek za nádherné ceny“.

Dívám se na ten katalog tužeb o několika stech položkách a ještě než ho smažu, bleskne mi hlavou, že tahle sázka na iluzi dokonalého zdraví, krásy, výkonu, bohatství, vzdělání a žádoucích věcí se musí odesilatelům vyplatit. A tak nevím, co je víc skličující: Zda obtěžující maily, nebo fakt, že snad nakonec někoho – neobtěžují.


Leo Pavlát
  Kdopak nám to píše
  Jak to vidí Leo Pavlát
 
   Klasicky erotický op-art

   Navštivte
 
   Den na Měsíci
   Téma