|
|
Bledé tváře, dutí lidé
Poslední premiérou činohry Národního divadla na scéně
Stavovského divadla se v sezoně 2008/2009 stala inscenace hry
Srpen v zemi indiánů. Její autor Tracy Letts za ni v loňském
roce obdržel dvě nejvýznamnější ocenění, jaká vůbec může
americký dramatik získat: Pulitzerovu cenu za nejlepší drama a
Cenu Tony za nejlepší hru. Pro českého diváka, který zná na
našich scénách uváděnou ranou autorovu hru Zabiják Joe, nebude
ani tak překvapením drsný jazyk, jímž se hrdinové Srpna
vyjadřují, jako spíš odklon čtyřiačtyřicetiletého autora od
coolness dramatiky k tématům a do jisté míry i k poetice
takových klasiků americké dramatu, jakými jsou Eugen O? Neill
či Tennessee Williams. V překladu Julka Neumana a v režii
Michala Dočekala se před námi odvíjí plnokrevné, skvěle
gradované rodinné drama plné napětí a překvapivých zvratů.
Když se zvedne opona, celé jeviště zabírá prostorový
vertikální průřez třípodlažní vesnickou vilou – něco jako
hodně zvětšený leč lehce vybydlený domeček pro panenky
(scénografie Martin Chocholoušek). V přízemním kutlochu, jenž
kdysi býval kuchyní, přijímá přiopilý Beverly Weston
opatrovnici pro svou ženu Violet: praktické pokyny míchá s
citáty básní T. S. Eliota a z ironických úvah o životě tohoto
básníka přechází k neméně vtipným reflexím o vlastním
alkoholismu a Violetině toxikománii. Jan Kačer konečně dostal
v Národním velkou roli, říkal jsem si, když jsem ten monolog
poslouchal.
Jenže Beverly zmizí a celé drama se točí okolo otázky, co se s
ním vlastně stalo. Intenzivněji než Violet se tuto otázku
pokoušejí řešit její dcery a sestra. Všechny ovšem trápí i
jejich vlastní problémy. Beverlymu nejbližší z dcer Barbara
(Miluše Šplechtová) propadá hysterii, že její muž (David
Prachař) právě odchází žít s jednou ze svých mladých
studentek, staropanenská Ivy (Jaromíra Mílová) si konečně
našla svou lásku – žel jaksi nepatřičně v rámci rodiny – a
přelétavá Karen si po dlouhém přebírání vybrala toho správného
(Igor Bareš), jenž ten, jak se ukáže, je na Lolitky. V
souběžně se rozvíjejících a rozbíhavých dialozích, které znovu
potvrzují silný vliv Čechova na americkou dramatiku, se
odkrývá i tutlané tajemství Violetiny sestry (Jana Preissová),
jejího muže (František Němec) a syna (Vladimír Javorský).
 Z
nejrůznějších neřestí a hříchů – od narkomanie až po incest –,
jež se v tyglíku této rodiny sváří, vzlínají ty nejjedovatější
výpary z promluv a jednání Violet. Autor jako by snad chtěl v
jejím charakteru destilovat všechny negativní vlastnosti
někdejší rozevláté generce hippies. Kateřina Burianová
naštěstí dokázala učinit z Violet plastickou rozporuplnou
postavu, jež je chvíli takřka nesvéprávnou blábolivou
stařenou, závislou na desítkách léků, a hned zase jasnozřivou
inteligentní ženou, která sarkasticky vypočítává podrazy,
jichž se její bližní dopustili a které se snaží zapřít i sami
sobě. Podobnou životní roli vytváří v Barbaře Miluše
Šplechtová.
Jedinou kladnou postavou hry je Violetina pečovatelka indiánka
Monevata (Lucie Žáčková) usídlená v podkroví. Ve svém mlčení
se nad společenstvím sobeckých a sebestředných bledých tváří
vznáší jako Manitou. (Anebo jako ztělesnění Lettsovy úlitby
politické korektnosti, jež je v dnešní americké společnosti
„trendy“?)
Bronislav Pražan
Foto Národní divadlo |
