|
|
Trvanlivý Půlpes
 „Kdo
jednou uslyšel Jablkoň, stěží už se spokojí s normální
hudbou,“ napsal kdysi jistý kanadský novinář po svém prvním
setkání s nadžánrovou pražskou kapelou, která loni na podzim
oslavila už třicet let své odvážné existence. Aby těch oslav
nebylo málo, dopracoval se nedávno k šedesátinám její
zakladatel, zpěvák a hlavní autor Michal Němec. Dárky si
Jablkoňští nadělili sami – jejich už patnácté album Půlpes
(vydává Indies MG) je od června na prodejních pultech.
Jablkoň je českou přebornicí v převlékání stylových kabátů.
Vedle folkově písničkářské polohy, v níž lídr Němec působí
jako méně vemlouvavý, zato zdravě ironický Jan Nedvěd, se
soubor společně s hostujícím houslistou Jaroslavem Svěceným
čas od času obrací k lehkonohému muzikantskému „frakounství“ a
dokáže vykročit i k symfonickým orgiím s tělesy, jako je Český
symfonický orchestr. Ani jedna ze zmíněných masek kapele
nepasuje zcela, na to je její tvář až příliš specifická. To
ale neznamená, že by se Jablkoň těch rozličných muzikantských
rolí nedokázala zhostit se suverenitou i nadhledem. Už letmý
náhled do biografie jednotlivých členů skupiny odhaluje jejich
všestrannost – Němec začínal na folkových festivalech, ale
studoval také klasickou skladbu a dirigování, kytarista Martin
Carvan je žákem Štěpána Raka a ředitelem „zušky“, baskytarista
Johnny Jůdl zvládl na konzervatoři fagot, hraje rock i komorní
hudbu a bubeník Petr Chlouba působil v Originálním pražském
synkopickém orchestru i ve freejazzovém Triju.
Jablkoň je zkrátka alternativou vůči všem svým stylovým
východiskům a nejinak je tomu i v případě její bláznivě
rockové podoby. Právě ta převládá na nejnovějším albu. V
jedenácti nových písních, z nichž většina je opět dílem
Michala Němce, najdeme divoké hardrockové pasáže, temné riffy
a la Deep Purple, waitsovsky „upravený“ vokál, ale
pochopitelně i charakteristický humor, který se neprojevuje
jen v podtitulech skladeb („vídeňský valčík utopený ve
Vltavě“), ale také v jemných aranžérských nápadech, které
nahrávku činí trvanlivější než turistický salám. Za pozornost
stojí i coververze dvou písniček Jablkoně, které známe už
dlouho (například jedna z erbovních písní kapely – V bludišti
– se dočkala proměny až znepokojující), stejně jako závěrečné
předělávky klasických kousků Suchého a Šlitra, z nichž
posluchače rozhodí zvláště punkovým šejkrem namíchaný Zdvořilý
Woody.
Není lehké být originální – a už vůbec ne v hudbě nového
milénia. „Nenormální“ Jablkoni se to v těch nejlepších
okamžicích daří. Napodobit ji prostě nejde.
Milan Šefl |
