|
|
Petr Vavrouška,
rozhlasový reportér
Ve Veletržním paláci právě probíhá velká výstava o Baťově
Zlíně. Byl jste se na ni jako zlínský rodák podívat?
Vím o ní, ale bohužel jsem ji neviděl, protože nemám před
odjezdem do Polska moc času. Ale samozřejmě je skvělé, že se
Zlín dostal v takto reprezentativní podobě do Prahy.
Vnímal jste v mládí atmosféru Zlína jako něco specifického,
nebo je to pro vás už jen součást historie?
 Tatínek
byl z Ostravy a maminka z Olomouce, takže nevyrůstali
v baťovském Zlíně. Mí předci tak neměli zkušenost s Baťovou
školou práce, která byla mimořádným fenoménem. Ale samozřejmě
mě jako každého Zlíňáka oslovovala jedinečná architektura
města. Například Baťovy dělnické kolonie, ty typické cihlové
domky: bydleli v nich mí kamarádi, i moje žena v jednom z těch
domků prožila dětství. Díky Zlínu jsem fanouškem
funkcionalismu, který tu uváděli v život velikáni světové
architektury od Gahury po Corbusiera. To, co tu vzniklo díky
Baťovi, pomohlo obyvatelům Zlínska vyřešit problém
s identitou. Odjakživa žili na pomezí Valašska, Slovácka a
Hané, od všeho měli kousek, ale chybělo jim něco specificky
zlínského. Tím se stal podnikatelský duch, který dal vzniknout
za minulého režimu i úspěchu Slušovic. Co nám chybí, to je
napojení na dálniční a železniční síť. Ale i toto odříznutí od
důležitých komunikačních tepen hraje při formování charakteru
lidí svou roli.
Jak se kluk ze Zlína během několika let stal zpravodajem
Českého rozhlasu v jedné z nejdůležitějších zemí světa?
Myslím, že to byla kombinace štěstí, risku a náhody. Asi jsem
byl ve správném čase na správném místě. Za studií žurnalistiky
na filozofické fakultě v Olomouci jsem zároveň pracoval jako
reportér v časopise Koktejl. Žil jsem v Ústí nad Labem, kde
byla redakce, a dvakrát týdně jsem jezdil vlakem do Olomouce.
To se samozřejmě nedalo dlouhodobě zvládat, a navíc mi chyběla
rodná Morava. V té době zakládal deník Mladá fronta regionální
pobočky a já dostal nabídku pracovat ve zlínské redakci. Asi
po roce mi šéf domácí redakce Radiožurnálu Michal Petrov
nabídl místo. A tak jsem se 1. ledna 2000 stal zaměstnancem
Českého rozhlasu. Na podzim se pak na mě obrátili kolegové ze
zahraniční redakce, abych přestoupil k nim.
Vaším zlínským sousedem byl cestovatel Miroslav Zikmund.
Inspiroval vás při volbě profese jeho životní příběh?
Nejen to, on je vlastně strůjcem mé novinářské „kariéry“. O
všech důležitých krocích jsem se radil vlastně jen s ním.
Právě on ukončil mé dlouhé váhání a doporučil mi odstěhovat se
do Prahy. Když jsem pak mohl přejít v rozhlase z domácí do
zahraniční redakce, řekl mi, ať neváhám, protože procestovat
svět je pro každého člověka obrovská deviza. A konečně poté co
jsem dostal nabídku na zpravodajský post v Rusku, mi poradil,
ať to vezmu, protože Rusko je jedním z ohnisek světového dění.
Co jste měl v zahraniční redakci na starosti?
Zpravodajsky jsem pokrýval konflikty na Balkáně a netušil
jsem, že je to jen předehra k tomu, co mělo následovat po 11.
září 2001. Byl jsem poslán do Pákistánu, kde se čekalo na úder
Spojených států a jejich spojenců na Afghánistán. Po vypuknutí
války s Talibánem jsem se dostal i do samotného Afghánistánu.
Mám pocit, že dnes se toho z hlediska zahraničního zpravodaje
českého média ve světě tolik neděje. Teď je agenda
veřejnoprávního rozhlasu více napojena na Evropskou unii a
její problémy.
První událost, kterou jste v Rusku zažil na vlastní kůži, byla
tragédie v Beslanu, kde čečenští teroristé obsadili školu a
při následném zásahu ruských ozbrojených sil zahynulo několik
set lidí.
To nebyl jen Beslan. Těsně po mém příjezdu se odehrály
sebevražedné útoky na dvě letadla, hned potom umřelo několik
lidí při atentátu před vchodem do moskevského metra. Ale na
druhou stranu jsem se díky tomu velmi rychle zorientoval.
Viděl jsem, jak státní moc zpracovává informace, jak funguje
propaganda. Zjistil jsem, kterým zdrojům mohu důvěřovat a
kterým ne. Pochopil jsem, jak obrovský problém je pro Rusko
Kavkaz, jak živá je to rána. A také jsem si rychle našel
kamarády, kteří mi pomohli, když viděli, že jsem osamocený
nováček. Hodně pro mě udělali například starší a určitě
zkušenější kolegové z listů Washington Post a New York Times,
s kterými jsem na Kavkaze a později v Moskvě spolupracoval.
Jak jste se do Beslanu vlastně dostal?
Týden po příjezdu do Ruska jsem jel do Čečenska na
prezidentské volby. Když skončily, rozhodl jsem se, že
nepojedu rovnou do Moskvy, ale že strávím tři dny v sousedním
Ingušsku. Chtěl jsem vidět, jak v tamní Nazrani pracuje
organizace Člověk v tísni. Tak jsem se ocitl asi dvacet
kilometrů od Beslanu – právě ve chvíli, kdy to celé začalo.
Samozřejmě jsem tehdy udělal také pár chyb. V době útoku,
který měl zachránit rukojmí, jsem nebyl na místě, protože jsem
si jel něco vyřizovat do Ingušska a pak už bylo těžké dostat
se zpět, protože byly zablokované hranice.
Milan Pokorný
Foto Jan Rosenauer
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 28. dubna. |
