|
|
 Věčný
koloběh roků na vsi
Klasické dílo bratří Mrštíků Rok na vsi dodnes přitahuje
pozornost. Nikoli bohužel mladých čtenářů, jejichž zájem
spolehlivě udusila školní povinná četba, ale třeba divadelních
režisérů (namátkou připomeňme dramatitaci Miroslava Krobota v
Národním divadle s nezapomenutelným Borisem Rösnerem, nebo
její zdařilé provedení ve zlínském Městském divadle v režii J.
A. Pitínského). Rok na vsi neunikl ani zájmu režisérů
rozhlasových. Nastudování Markéty Jahodové odvysílá stanice
Praha 8. května krátce po poledni.
Alois Mrštík začal učitelovat ve vesnici Diváky v roce 1889 a
v tomto svém první působišti se oženil a zůstal až do penze.
V jeho třídě bývalo až sedmdesát dětí. Není divu, že
k literární práci se dostával jen stěží. Navíc poté, co se
k němu nastěhoval jeho bratr Vilém, se do jejich skromné
chalupy sjížděli literární a umělečtí přátelé. „A v tomhle
tumlu není možné nic dělat. Člověk má dost školy, a když ještě
má myslit na hloupostí a na galanterii (měl zřejmě na mysli
několikatýdenní návštěvu Vilémovy přítelkyně, malířky Zdenky
Braunerové, pozn. autora) a ze všech stran vyhýbat, aby
nenarazil, tož to je nervózní a bez chuti,“ stěžuje si Alois
v dopise bratru Norbertovi. A přece se pustil do tak
ambiciózního a rozsáhlého díla, jakým je kronika Rok na vsi.
Alois i Vilém
„Deset let pracoval Mrštík na tomto obrovském díle. Velký kus
života a fyzické námahy je v něm pohřbeno. To plynul rok za
rokem, mládí prchalo, svět hrál klidnějšími barvami, z divácké
školy vycházela generace za generací, vyrovnané soužití
s otcem a bratrem se nezkalilo, ani když si divácký učitel
rozšířil tento rodinný okruh chotí; touhy po velikých
výpravách nabývaly smírného přízvuku, životní kruhy se úžily,
ale i soustřeďovaly, víno uzrávalo. A včely, veliká láska a
vášeň obou bratří, radostně bzučely do jeho práce – a tak žil
v ztracené dědině mudrc a básník hubené tváře a soustředěného
pohledu, vždy jakoby zaposlouchaný do vnitřních hlasů, vždy
trochu nedůvěřivý a úzkostně odvažující, pozorovatel i
vychovatel v jedné osobě. Syn nuzného obuvníka z Jimramova
nezapřel ani ve vznícenějším a prudkém životě jihomoravském,
čím ho vybavila jeho drsná pohorská domovina.“ Takto vzpomínal
na pozadí vzniku Roku na vsi přítel bratří Mrštíků, spisovatel
Vojtěch Martínek.
Román vyšel knižně v letech 1903–1904. Předtím ho časopisecky
vydávaly Květy. V prvním vydání je jako autor uveden pouze
Alois Mrštík, nicméně v obsáhle dedikaci Vilémovi vzdával dík
za pomoc při psaní díla. V druhém knižním vydání, již po
Vilémově dodnes tajemné smrti, jsou jako autoři uvedeni bratři
oba.
Venkovská kronika
Rok na vsi je obsáhlou kronikou vesnice Hrabůvka, za kterou
není těžké poznat Aloisovo učitelské působiště Diváky. Ostatně
ani vypravěč, podobně jako Mrštík, není zdější. Děj, ve kterém
defilují vesnické postavy a postavičky nazírané s úctou,
láskou, humorem, účastí i odstupem, výrazně rytmizuje koloběh
přírody, která se stává dalším hrdinou kroniky.
 Autor
dramatizace Miroslav Krobot v korespondenci se scénografkou
Martou Roszkopfovou před vznikem jejich inscenace v pražském
Národním divadle napsal: „O dramatizaci jsem se pokoušel deset
let. Dvakrát jsem ji zavrhl a usoudil, že to vůbec nejde. Teď
mě k tomu vyprovokovali kolegové. Zvolil jsem tři základní
dějová pásma: osud Rybáře a Vrbčeny, starostova syna Antoše,
jeptišky Amáty. Na ně se nabalují osudy ostatních, jejich
rodin, lásek, nepřátel. Z Roku na vsi je obtížné udělat
ucelené drama. Je to kronika celku, z něhož se osudy
jednotlivců vynořují a zase zapadají, jak jde rok. Ten celek
je nejpodstatnější, je to kronika komunity, kronika ducha a
způsobu existence. Je tady kostel, do kterého všichni chodí,
je tady příroda, která určuje životní rytmus, je tu společné
zpívání a společný humor. Je tu stále ještě kompaktní svět
s vnitřním řádem. Připadá mi důležité hrát dnes o velikosti
„všedních“ osudů těchto lidiček, o důslednosti, s jakou
propadají svým vášním a utkvělostem. Pro mě je podstatný
způsob, jak to činí: bez fňukání, věcně a tiše. Trpí jako
zvířata. Nepředvádějí svou tragiku, ani jí neskrývají. V tom
je mám rád a obdivuji je.
To je pro mě Morava. Ticho. Zpěv a pak dlouhé ticho. Věčný
koloběh. Všechno plyne, čas běží, nic nezačíná a nic
nekončí...“
Rozhlasovou inscenaci Roku na vsi připravila pro Český rozhlas
3 – Vltava režisérka Markéta Jahodová v roce 1998.
Martin Velíšek, vedoucí Literárně-dramatické redakce
ČRo 3 – Vltava |
