|
|
 Zmatené
dění plodí nejistotu i násilí
Evald Schorm (1931–1988) patřil k umělcům vskutku prokletým.
Protože vnímavě prohmatával dilemata lidí, kteří procházeli
ztrátou dosavadních jistot, rozčarováním či konfliktem s mocí,
ať již chápali, v jaké situaci se ocitli či nikoli, bývaly
později jeho filmy označovány za ideologickou diverzi v umění.
Příběhy, na nichž se podílely takové osobnosti jako Antonín
Máša, Sergej Machonin, Josef Škvorecký nebo Zdeněk Mahler, se
vyznačovaly modelovým uspořádáním, příklonem k podobenství.
Jen ve vnějškovém tvaru se přesouvaly od „realismu“ (Každý den
odvahu) ke stylizované podívané, která do sebe vstřebávala
rámující prvky divadla, jednou pouťového (Farářův konec),
jindy pašijového (Den sedmý, osmá noc).
 Právě
ve snímku Den sedmý, osmá noc (1969), na němž spolupracoval se
Zdeňkem Mahlerem, režisér Schorm nejpůsobivěji rozpracoval
rostoucí pocit jen zdánlivě iracionálního ohrožení, tak
důvěrně známý tuzemskému obyvatelstvu po srpnovém vstupu
„spřátelených“ vojsk. Nebylo divu, že film okamžitě putoval do
trezoru. Mahler vzpomínal, jak mu nový šéfdramaturg Barrandova
tehdy oznámil, že film považuje za vrchol socialistické
pornografie – odvětil mu na to, že ani jedno z těchto slov
nepovažuje za výstižné, ale už tím nic nezměnil. Na plátna kin
se Den sedmý, osmá noc dostal až po pádu komunistického
režimu.
Autoři se tímto filmem dotkli chování člověka v podmínkách
lavinovitě se šířící, navíc ještě záměrně podněcované paniky.
V tragikomické nadsázce zkoumají mechanismy dění, uprostřed
něhož se hrdinové ocitli, vnímají je jako nepřehledné a marně
přitom čekají na nějaký pokyn „shůry“. Ukazují, jak nejistotu,
která se v uzavřené venkovské komunitě rozmáhá, umocňují
zvěsti, že se blíží jakási nespecifikovaná vojska (nebo třeba
ufoni, jak naznačují letecké, jakoby zmrtvělé záběry snímané
subjektivní kamerou a provázené sirénovitým zvukem).
Stupňující se nesnášenlivost a násilí včetně sexuálního, ono
hledání obětního beránka, který za všechno může, postihuje
nejen ty, kteří jsou v daném společenství vnímáni jako cizí
(herecká skupina), ale přenáší se i do nitra komunity, ještě
více rozrušené matoucím chováním škodolibců. Sugestivní dopad
navíc umocňuje i herecké ztvárnění, které odkrývá dosud
netušené stránky talentu u leckterých oblíbených herců (zmiňme
zlověstně žertovného Srandistu, jak jej rozesmátě ztělesňuje
Jan Libíček, nebo Josefa Beka v roli herce, jehož osudem se
vine úděl Krista, kterého v pašijích představuje).
Film Den sedmý, osmá noc uvede ČT2 v sobotu 9. května ve 21
hodin.
Jan Jaroš, filmový publicista |
