|
|
Zvon ve studni aneb Zvukový atlas ostrova Pagu
Podvečerně mírné slunce, valivé vlny Jaderského moře, chvíle
zrozená pro spočinutí – ale namísto toho mě trajekt převáží
z Prizny na charvátský ostrov Pag. Mířím sice na ostrov, který
jsem poznal před dvěma lety, ale ono přemisťování na kus
pevniny v moři vyvolává zvláštní chvění – ostrov je
existenciální situace i metafora, anebo, jak říká básnířka
z Pagu Andriana Škuncová: „Ostrov pro mne vždy představoval
jakési mystérium, protože sám o sobě představuje osamělý bod
ve vesmíru a v moři a je vydán napospas živlům.“
Byliny, ovce, Mars
Ostrov Pag je pátým největším v Jaderském moři, nicméně jeho
délka je sotva šedesát kilometrů a šířka nedosahuje ani deseti
kilometrů. Z ptačího pohledu může ostrov připomínat rozhozené
plicní laloky, chapadla nebo velký zkamenělý korál, který je
po tisíciletí omýván slanými proudy. Z jedné strany je zelenou
zahradou s prastarými olivovníky, studnami, vinnou révou a
borovicemi, a z druhé strany je krajinou podobnou té na Marsu,
oholenou na dřeň – kopce pískově žluté barvy s nízkými
kamennými zídkami táhnoucími se k obzoru, ošlehané bórou a
solí, s trsky různých léčivých bylin, které spásají stáda
ovcí. Možná i proto je pažský ovčí sýr tak výtečný.
Prolínání života a smrti
 Dozrály
fíky, v kopcích citronově voní bílý vřes, namodralá šalvěj na
vyhřáté stráni, škorpión zalezl pod kámen, Jaderské moře se
zakusuje do zvětralého pobřeží. Dva delfíni tu nerušeně skáčou
nad hladinu. Římané tu kdysi měli své pevnůstky, teď tu
v kamení fičí bóra, ostrý poryvový vichr ze severovýchodu. Po
římských a raně křesťanských nalezištích mě na ostrově provází
profesor Aleksij Škunca, archeolog, středoškolský učitel a
také zpěvák mužského pěveckého souboru Navalia, který pečuje o
ostrovní lidové písně. Andriana Škuncová o písních dalmatských
„klap“ prohlásila: „Mocná akustika v krajině, ozvěna, mohutná
pospolitost hlasů vypráví o prolínání života a smrti.“
Na začátku 4. století n. l. došlo na ostrově ke katastrofě,
při níž se do moře propadlo celé římské město stojící
přibližně na místě dnešní osady Caska. S profesorem Škuncem
obcházíme zalidněnou pláž caského zálivu – tak někde tady
stávalo ono velké římské město – vlny naráží do břehů a prý
občas vyplivnou římskou minci nebo střep amfory...
Metajna a Charon
Dojel jsem do Metajny, rybářské obce uložené mezi kopce čelem
k mořské zátoce a zády k malým vinohradům. Domovem se mi stává
domek Grga Lončariće, se kterým po večerech piji travaricu a
přátelsky klábosím o všem možném. Třeba o tom, jak metajnští
chlapíci jako charonové vozili ještě do poloviny šedesátých
let minulého století své mrtvé po moři na krchov do blízkého
městečka. Vždy když mrtvý odplouval z obce, házeli za ním
z mola vodu a písek na znamení věčné vzpomínky. Teď už mají
v Metajně nad mořem ve skále vysekaný svůj hřbitůvek. Mrtví tu
vůbec mají svá práva. Nebožtík po posledním výdechu zůstává
doma, do žádné lednice ho nevezou, a doma se pak kolem mrtvého
sejde celá ves. Ženy se celou noc modlí, chlapi pijí kořalku a
vyprávějí vtipy.
Žralok s delfínem
Rybáři Ranko Lončarićovi je sedmasedmdesát, drobný, opálený a
v bílém tílku sedává na břehu moře a klábosí s ostatními
dědky. Je z něho po ránu cítit sladké víno. Na náhrobku už má
vyleptaný svůj portrét – k němu po smrti jen dosekají datum.
Rád mi popisuje, jak v čtyřiapadesátém roce byl svědkem toho,
když Metajnští chytili pětimetrového žraloka. „Ten mořský pes
vážil čtrnáct set kilo. Vplul do naší zátoky, starej Mate
uviděl jeho stín, chlapi zatáhli potichu sítě a byl jejich.
Rozbili mu sekyrou hlavou a pak mu provlékali provaz mezi
zuby, jenže to hovado žralok se vzpamatoval a překousl ho. Tak
mu protáhli ocelové lano mezi žábrami a vytáhli na břeh. Když
jsme mu pak rozpárali břicho, našli jsme tam celou hlavu
delfína, minci a lidskou kost.“
Dalekohled do času
Požehnané je každé místo, které má „svého“ básníka. Ostrov Pag
zrodil básnířku a fotografku Andrianu Škuncovou (narozena
1944). Do literatury vstoupila na konci šedesátých let, její
hvězda dávno překročila ostrovní hranice – stala se přední
charvátskou lyričkou. Setkávám se s ní v centru Novalje, v
kostele Matky Boží růžencové, kde právě probíhala výstava
jejích fotografií z ostrova. Básnířka je ponořená do svých
slov, přesná, ostrozraká, hovoří o mystické zkušenosti
s ostrovem a jeho pamětí. O dotýkání mrtvých. O hlasu krajiny.
O výmluvném tichu. Říká: „Čím jsem starší, tím víc chápu, že
ostrov je studna dějin Thomase Manna, dalekohled, jímž
nahlížíme do času.“
Putování po charvátském ostrově a sbírání příběhů, úlomků
dějů, básní, zvuků i světla s básnířkou Andrianou Škuncovou a
dalšími ostrovany jsem připravil do vysílání ČRo 3 – Vltava na
pátek 6. března (od 20 hodin) ve spolupráci s účinkujícími –
Hanou Kofránkovou, Janem Vlasákem, Janou Frankovou a Antonínem
Molčíkem. Překlad Dušan Karpatský. Pořad provázejí písně
v podání mužského pěveckého souboru Navalia a zpěvy žen
z Metajny.
Miloš Doležal, redaktor ČRo 3 – Vltava
Foto Miloš Doležal |
