Číslo 10 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s producentem.
Čestmírem Kopeckým.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Čestmír Kopecký, producent

Váš otec Čestmír Vejdělek je spisovatel, maminka Eva Kopecká byla dlouhá léta rozhlasovou redaktorkou. Ovlivnilo to váš vztah k umění?

Čestmír Kopecký je podepsán pod nejoceňovanějšími českými filmy posledních let – platí to také o Slunečním státu Martina ŠulíkaUrčitě. Můj otec byl v šedesátých letech ředitelem nakladatelství Albatros, pak odešel do emigrace a od roku 1972 žije v Kolíně nad Rýnem. Ještě doma mi dával ke čtení spoustu nových knih, které jsem hltal. V deseti letech jsem četl literaturu, které jiní dostali do ruky až později. V posledních letech totality mě za otcem občas pouštěli, tak jsem se dostal i k samizdatové a exilové literatuře. Ovlivnili mě ale i další lidé. Maminka se provdala za Jirku Šebánka, spolutvůrce rozhlasové Vinárny u Pavouka a také Járy Cimrmana; nejvíc na mě ale zapůsobil režisér Ivan Passer, který v naší rodině několik let žil. Když mi bylo deset až patnáct let, probíhala klíčová „zlatá šedesátá“.

Proč jste si na FAMU vybral obor produkce?

Původně jsem chtěl být fotografem. Ale když jsem si podal přihlášku na FAMU a udělal přijímací zkoušky, sdělili mi, že mě nevezmou, protože můj otec je Vejdělek a matka Kopecká. S touhle výbavou prý nemohu být přijat na žádný umělecký obor, ale vzali by mě možná na „neumělecký“. Šel tedy ještě na rok do fabriky, odkud mi kolegové dělníci napsali posudek, že jsem vlastně dělnický kádr. Díky tomu mě pak na FAMU vzali – ovšem na produkci. Po vystudování jsem strávil rok v Krátkém filmu a potom šel do Československé televize.

Proč jste nakonec televizi opustil?

Deset let jsem pracoval od rána do noci včetně sobot a nedělí. Nakonec jsem měl pocit, že mám diář plný až do smrti. Na mém odchodu se ale podepsal i konec producentského systému v České televizi. Když jsem odcházel, tušil jsem, že něco zanikne a nic nového už nevznikne. Ale zase jsem mohl být svým pořadům a filmům blíž.

Co se vám na Kavčích horách nepodařilo uskutečnit?

Třeba dokument o estébácích, o tom, jak získávali spolupracovníky. Jiné to bylo v padesátých, jiné v sedmdesátých letech. Ale nechtěli o tom vypovídat.

Po odchodu z televize jste založil firmu s příznačným názvem První veřejnoprávní. Naznačovalo to, že chcete pokračovat v projektech veřejnoprávního charakteru?

Byla to deklarace faktu, že jedním z důvodů, proč jsem z České televize odešel, bylo, že se podle mne odklonila od veřejnoprávnosti, jak jsem ji chápal já. A své představě zatím zůstávám věrný. Dokonce jsem si vybral logo, které je podobné logu České televize. A já ho pořád ho mám – na rozdíl od televize, která své logo pozměnila do komerčnější podoby.

Vaše filmové i televizní projekty mají v podstatě nekomerční charakter. Přesto s nimi máte úspěch u diváků i kritiky. Za filmy, které jste produkoval, jste získal víc Českých lvů než kdokoli jiný…

Jistě, to mi dělá radost. Ale nemusí to vždycky tolik znamenat.

Čeští lvi mají význam i proto, že diváci jdou raději na film s dobrou pověstí, nebo ne?

Hm, ono to může někdy fungovat naopak. Vladimír Železný kdysi řekl o nějakém filmu, který dostal Plyšového lva, že to asi bude dobrý film, protože ceny přece většinou vyhrávají ty „intelektuální“ snímky, které diváky nezajímají.

Agáta Pilátová, publicistka

Foto Jarka Šnajberková

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 24. února.


Petr Koudelka
  Jistě, pane premiére!
  Jak to vidí Petr Koudelka
  Jan Svačina
   O hercích a jejich publiku

   Televizní glosář
  Bittovky a jazz
   Bittovky a jazz
   Pořiďte si