|
|
 O
hercích a jejich publiku
Není to tak dávno, kdy příjezd kočovných komediantů znamenal
především zvýšené riziko pro slepice a dcery z dobrých rodin.
Na společenském žebříčku tehdy patřili herci jen o málo výš
než nejrůznější pobertové a další podezřelé živly. Dnes je to
přesně naopak. Spolu se zpěváky, sportovci, politiky a dalšími
představiteli nejrůznějších odvětví zábavního průmyslu tvoří
herci jádro globalizovaného šiku masami adorovaných celebrit.
Všude na světě, napříč státy a kontinenty. K české k tradici
navíc nedílně patří osvětově-buditelská legenda, která už od
obrozeneckých dob řadí právě herce na dobře viditelné místo
mezi zasloužilé národní autority. I ona se aktuálně podílí na
poněkud schizofrenním vztahu herců a publika.
Jeho vnější podobu dobře známe z titulních stran bulváru a
veškerého spektakulárního hemžení provařených jmen a tváří,
online zprostředkovávaného většinou médií. Je to svět, kde je
momentální mediální atraktivita ceněna a oceňována daleko víc,
než profesní způsobilost či dokonce mistrovství v daném oboru.
Z hlediska „tržní hodnoty“ herce je proto statování
v nekonečném televizním seriálovém blábolu podobným ternem,
jako účast v některém z velkolepých muzikálových kýčů.
Výsledky nejrůznějších diváckých anket popularity mluví za
vše. Považovat je za relevantní důkaz kvality by bylo jen o
málo pošetilejší než brát vážně různá herecká mudrování o
životě a globálních světových problémech. Sebeklam vlastní
výjimečnosti živený zájmem mas, ale i hloubkou cizích myšlenek
tlumočených na divadelních prknech mívá až příliš často
tragikomické kouzlo nechtěného.
Historické dědictví tradované pověsti herců jako elity národa
paradoxně ovlivňuje i uvažování kritičtější části diváků, na
kterou ono reklamní kouzlo nablýskaného světa celebrit
neúčinkuje. I oni občas zapomínají, že herectví je přes
všechny vzletné proklamace o poslání a mukách tvorby především
profesí a způsobem obživy: jako je volbou a údělem pekaře péct
housky, zubaře vrtat zuby a úředníka úředničit, je hercům
souzeno hrát. A k tomu patří i účinkování v nesmyslných
seriálech, stupidních reklamách a pokleslých estrádách. Ochota
účastnit se – a případně i přijmout roli celebrity s veřejným
soukromím – je privátní záležitostí každého z nich.
Individuální, a proto člověk od člověka různá, je i míra
vkusu, sebeúcty, inteligence, ale i ctižádosti a potřeb, které
jejich rozhodování ovlivňují. Stejně jako v případě kohokoliv
z nás ostatních.
Na herce je přitom jen víc vidět.
Jan Svačina, publicista |
