|
|
 Ivan
Kraus, spisovatel
Pořádek
V žádné zemi nedbají lidé tak na pořádek jako v Německu.
Tomuto účelu slouží řada úřadů, jejichž hlavním úkolem je
kontrolovat, zda občan nezapomněl, jak má pořádek vypadat. Ke
cti občanů je třeba říci, že plně respektují všecky vyhlášky a
nařízení.
Přesvědčil jsem se o tom, když přišlo nové nařízení o odvozu
novin a časopisů. Z letáčku, který radnice poslala všem
místním občanům, jsem se dozvěděl, že je v zájmu všech, aby
naše město bylo čistší a krásnější. S tím jsem samozřejmě
zcela souhlasil.
Jedním z nových opatření, které mělo tento cíl zajistit, je
nová služba, která bude odvážet staré noviny a časopisy. Odvoz
bude proveden vždy prvního každého měsíce.
U měsíce byl čtvereček s poznámkou: pokud první den měsíce
připadne na sobotu nebo neděli, posune se datum odvozu na
následné pondělí. U pondělí byla hvězdička s vysvětlením: za
následné pondělí je považováno pondělí o týden později.
Výjimkou budou pondělky, na které připadne svátek. Pokud
takové pondělí připadne na svátek, bude odvoz proveden
v následný kalendářní den v týdnu, tedy v úterý.
U slova odvoz byl trojúhelník. Obsahoval poučení o tom, že
noviny a časopisy musejí být svázané provázkem. U provázku byl
kroužek s vysvětlením, že ke svázání novin a časopisů nesmí
být v žádném případě použito nebezpečných předmětů.
U nebezpečných předmětů byl vykřičník. Předměty byly rozděleny
na a), b), c), d). A sice takto: a) ocelová lanka, b) drát, c)
plechový převaz, d) jiné nevhodné a nebezpečné prostředky.
Dočetl jsem složité oznámení a vydal se do sklepa, abych
zjistil, kolik máme starých novin.
Cestou jsem potkal paní Friedmanovou. Měla v ruce nové
nařízení.
„Co se stane, když bude svátek i v úterý?“ zeptala se.
„V tom případě odvezou noviny zřejmě ve středu,“ řekl jsem.
Paní Friedmanová přiznala, že ji to také napadlo. Ale ráda by
si to ověřila, protože u úterka není výslovně nic řečeno. U
toho dne není čtvereček, hvězdička, trojúhelník ani kroužek.
Potom mi ukázala šňůru a zeptala si, co si o ní myslím.
Podíval jsem se na šňůru, ale nijak mne neinspirovala.
„Nenašla jsem motouz ani provázek. Ale nevím, jestli se smí
použít taky šňůra.“
„Proč by se nemohla použít?“ divil jsem se.
„V oznámení není uvedena,“ pravila nejistě.
Řekl jsem, že šňůra je jistě v pořádku, protože není
nebezpečná.
V tu chvíli se objevil na pan Hemr. Paní Friedmanová mu
ukázala šňůru a zeptala se ho, co si o ní myslí. Soused zřejmě
už o šňůře přemýšlel, protože ho otázka nijak nepřekvapila.
Většina německých občanů nebere úřední dopisy a nařízení na
lehkou váhu. Jakmile obdrží úřední tiskovinu, velmi podrobně
ji prostudují. Tento zvyk se dědí už po generace a je
vštěpován i německým dětem.
Jednou jsem četl v místních novinách (po přečtení jsem je
tehdy ještě směl jednoduše vyhodit do popelnice) článek o
občanovi, který poté, co dostal úřední dopis nebo dotazník,
požádal na svém pracovišti o volný den, aby se dokladu mohl
plně věnovat. Ten muž byl zaměstnán na Pořádkovém úřadě.
O tom, že pan Hemr nebral oznámení o odvozu novin také na
lehkou váhu, svědčila jeho odpověď. „V oznámení je uveden
výslovně jen provázek. O šňůře tam není ani slovo,“ pravil.
„Právě to je to, co mi vrtá hlavou,“ řekla paní Friedmanová
starostlivě.
Pan Hemr vzal šňůru do ruky a okamžik ji zkoumal.
„Nejlepší bude, když se zeptáte na radnici,“ usoudil po krátké
úvaze.
Paní Friedmanová souhlasila, že to bude nejmoudřejší. Na
radnici se dozví, jak je nařízení myšleno. Určitě to udělá.
Chce si být zcela jistá, co se smí a co ne.
Pan Hemr pravil, že ji chápe, a požádal ji, aby byla tak
laskava a sdělila mu po návratu z radnice, jak se věci mají.
Rád by také měl ve věci zcela jasno.
O dva dny později bylo první pondělí v měsíci.
Na chodníku se objevily balíky novin a časopisů. Protože lilo
jako z konve a byl nesmírně silný vítr, rozházel noviny po
ulici. Když jsem se brodil mořem starých novin a časopisů,
potkal jsem paní Friedmanovou. Právě se vracela z radnice.
„Šňůra se smí použít,“ oznamovala mi radostně.
Řekl jsem, že by mne zajímalo, kdo uklidí všechny noviny,
které vítr žene po ulici.
„To udělá metař. Ale až pozítří. Naší ulicí chodí ve středu,“
pravila paní Friedmanová.
Odlepila si z vlasů nějaký účet a pokračovala v chůzi.
Chtěl jsem jí připomenout, že ve středu je svátek, a že metař
tedy přijde zřejmě až ve čtvrtek, ale znovu se zvedl prudký
vítr a vmetl mi do tváře noviny.
Byly z loňského roku.
Na titulní stránce byl článek o nepořádných Italech. |
