|
|
 Jana
Koubková,
jazzová zpěvačka
Když se řekne česká jazzová zpěvačka, většině posluchačů se už
desítky let vybaví jediné jméno: Jana Koubková. Není to trochu
nuda, být na domácí scéně věčně bez konkurence?
Kdyby to tak opravdu bylo, určitě by mě to nenudilo. Ale není
to tak. Stačí vzpomenout Evu Olmerovou, která vždy bude mým
nedostižným vzorem v interpretaci jakéhokoli stylu. Další
vynikající zpěvačkou byla Mirka Křivánková, kterou za mou
konkurentku považovali koncem sedmdesátých a začátkem
osmdesátých let. I v současné době je u nás pár nadaných
jazzových zpěvaček: Elena Suchánková, Yvonne Sanchez, Miriam
Bayle, Markéta Foukalová, ty dnes hýbají českou scénou.
Ztělesněním ženského jazzového zpěvu jsem nejspíš proto, že
mám výdrž a zpívám, když se daří i nedaří. To je ta moje štíří
povaha.
Jazz dneska v Česku nemá zrovna na růžích ustláno. Dá se
hraním v malých jazzových klubech uživit?
Jazz neměl na růžích ustláno nikdy, nejen v Česku, kdekoliv na
světě. Věnují se mu ti, kteří bez jazzu nemohou být, pro které
je to hudba, do které mohou vtisknout celou svoji osobnost.
Tady nejde o peníze, jazz, to je poslání a víra. Jak říkal
Quincy Jones: Jazz je člověk, který o sobě mluví vždycky
pravdu. A někdo jiný zase tvrdí, že jazz je ta
nejdemokratičtější hudba... A jestli se dá hraním v klubech
uživit? No, to ani náhodou! Honorář za tříhodinové hraní často
padne na dopravu a konzumaci. Ale v klubech je ta správná
intimní atmosféra, ve které se daří improvizaci a kde vznikají
nápady...
Vaše diskografie se vyznačuje stylovou pestrostí. Je to tím,
že ráda přesahujete žánry, nebo je to dané přirozeným vývojem
jazzu?
Je to dáno mnou. Za všechno může moje podstata. Ale i to, že
si všímám. Když jsem poprvé slyšela Al Jarreaua nebo Bobbyho
McFerrina, zaujal mne jejich úzký vokál podobný trubce se
sordinkou. A tenhle trumpetový rejstřík jsem si docela slušně
rozvinula a mám s ním úspěchy. Povahou nejsem tichá a ustálená
voda, spíš ta, co břehy mele a občas se utrhne.
Kdysi jste řekla, že lepší než psát nové noty je spojit se s
novými lidmi... A vaše hudební dráha je skutečně lemována
desítkami mnohdy neočekávaných spoluprací. Proč – bojíte se
stereotypu?
To co jsem kdysi řekla, platí pořád. Stereotypu se nebojím,
protože z něj včas uniknu. Mám v životě obrovskou výhodu, že
se živím tím, co mě baví. Jazz jako profesi provozuji od roku
1975, proto i to zdání, že jsem vystřídala mnoho muzikantů.
Nejsem schopná omílat jeden druh repertoáru až do smrti. Na to
holt nemám povahu. Hledám - jak v sobě, tak u svých kolegů. A
když už nic nemůžu najít, hledám v jiných vodách. Nové lidi,
nové myšlenky, které mě provokují a vyprovokují...
Spolupracovala jste téměř s každým, kdo u nás nejen v jazzu
něco znamená. Zasáhl vás některý z nich obzvlášť, existuje či
existoval někdo, kdo vám takzvaně otevřel oči, tedy spíš uši?
 V
podstatě každá spolupráce mě někam posunula, za každou jsem
byla a budu vděčná. Takže nejraději bych vyjmenovala
všechny... Kdo mě v jazzu otevřel uši, ale i oči a vůbec
všechny smysly byl určitě Luděk Hulan se svým Jazz Sanatoriem,
kde v sedmdesátém pátém hráli Eugen Jegorov a Svatobor Macák
saxofony, Zdeněk Kalhous na piano a Vladimír Žižka na bicí.
Tam jsem dostávala „do těla“! Od Žižky: Nezrychluj! Od Hulana:
Když zazpíváš v improvizaci blbej tón, tak se nechytej za
hlavu, ale naopak ten tón podrž a rozviň dál! Od saxofonistů
jsem zase dostala lekci frázování a od Kalhouse jsem se učila
všemu, co souvisí s rytmickým cítěním. Moc mi dala také
spolupráce s Michalem Pavlíčkem a Jiřím Hrubešem v osmdesátých
letech. V Pavlíčkově hudbě, která stála spíš na rockových
základech, jsem uplatnila své improvizační cítění. To jsou asi
ty dva mezníky, které pro mě byly důležité. Zjistila jsem, že
jazz je hudba neomezených možností, že co si zamanu, mohu
realizovat a taky, že jazzová škatulka někdy zbytečně omezuje,
že jde především o hudbu jako takovou a o osobnosti jako
takové...
Milan Šefl
Foto Václav Dubský, Petra Čechová
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 13. ledna. |
