|
|
Jan Kučera, dirigent, klavírista, hudební skladatel
Jste tak pracovitý, jak se na první pohled zdá?
Řekl, bych, že mám spíš záchvaty pracovitosti a záchvaty
lenosti. Obojí extrémní. Dvořákův rituál vstát v pět ráno a
napsat minimálně čtyřicet taktů partitury, to každodenní plné
soustředění hledám a chci k němu dospět.
Kdy jste se chtě nechtě musel se vší vervou vrhnout do
práce?
To vím přesně! Vloni, kdy se mi sešlo několik koncertů se
SOČRem. Zároveň jsem se připravoval na dirigentskou soutěž
Pražského jara. Doma se mi nashromáždilo asi pětadvacet
velkých partitur.
Jak z toho ven?
Je potřeba se nezbláznit a vzít to postupně. Zapnout všechny
síly, stanovit si priority, najít vlastní rezervy, šetřit
časem. A těšit se na prázdniny. Naštěstí mám dobré nervy.
Vždycky si říkám, že lidi v publiku se nepřišli dívat na
nějaké rozklepané, ztrémované, chybující stvoření.
Na konzervatoři jste původně studoval kompozici. To jste už ve
čtrnácti věděl, že se chcete stát skladatelem?
Ve třech letech jsem začal hrát na klavír a od počátku jsem
tíhnul daleko víc k improvizaci než ke cvičení. Už ve školce
jsem brnkal písničky odposlouchané z rádia. Moji zlatí rodiče
mě vždy nesmírně podporovali. Když mi bylo zhruba deset let,
vzali mě na konzultaci do Prahy. Navštívili jsme Ivana
Klánského, Petra Ebena a Valentinu Kameníkovou. Všem jsem hrál
na piano a zároveň improvizoval. Vzácně se shodli, že by bylo
lepší, abych tyto své sklony využil a jako hlavní obor si
zvolil skladbu, nikoliv klavír. Nemohli jsme je neposlechnout.
Jakou roli vůbec sehrálo ve vaší kariéře rodinné zázemí?
Pocházím ze Železné Rudy na Šumavě a všichni mí příbuzní
amatérsky muzicírovali. V našem rodě je i jedna výrazná
osobnost, ke které se hrdě hlásím, Karel Polata ze Sušice. Měl
slavnou dechovku a jezdil s cirkusy po celém světě. Hrál
nádherné šumavské písničky, které se mě dodnes při poslechu
archivních nahrávek bytostně dotýkají. Koukala byste, jak je
umím krásně hrát na akordeon.
Které další momenty byly pro váš vývoj určující?
Velmi rád vzpomínám na kouzelnou atmosféru let na
konzervatoři. Klavír jsem studoval u Jiřího Tomana, skladbu mě
učil Bohuslav Řehoř. Nechával mně volnou ruku, do ničeho mě
nenutil a přitom mě dokázal zpovzdálí vést. Později jsem se
dal i na dirigování a obor jsem absolvoval u všech, kdo tam
tehdy učili: pánové Košler, Farkač, Vodňanský, Kasal a Miriam
Němcová. Ta pestrost byla zřejmě ku prospěchu. A pak přišlo
osudové setkání s Vladimírem Válkem.
Kdy a jak k němu došlo?
V pátém ročníku konzervatoře jsem pořádal s přáteli koncert
z vlastní tvorby a ze skladeb svých vrstevníků. Jeden kousek
přednesl Epoque Quartet, jehož primáriem tehdy byl Martin
Válek, syn pana šéfdirigenta. Já jsem to celé dirigoval, pan
šéf tam přišel a nabídl mi možnost konzultace. Pak jsme se
párkrát skutečně sešli a on se mě nakonec ujal jako externí
pedagog v absolventském ročníku konzervatoře. Díky tomu mě
potkalo neuvěřitelné štěstí: když jsem absolvoval konzervatoř,
dirigoval jsem před vyprodaným Rudolfinem SOČR a ještě jsem si
tam provedl tři vlastní symfonické básně. Bylo to báječné,
velkolepé!
Jak vypadaly vaše hodiny?
Nečekejte, že bychom se nějak scházeli u klavíru a říkali si,
kudy povede ta ručička. To ne, techniku jsem už jakousi měl.
Pan šéf udělal neuvěřitelnou věc, hodil mě do vody! Postavil
mě před osmdesát dlouholetých profesionálů a já jsem se s tím
musel nějak vyrovnat. Snad jsem obstál, protože naše
spolupráce se postupně rozšiřovala.
Co vás naučil?
Samozřejmě spoustu technických a praktických fines, třeba jak
se s taktovkou nekymácet, jak mluvit pěkně nahlas, že se při
zkouškách neříká „b“ a „c“, ale že hrajeme „od Boženky“. Jeho
styl dirigování jsem tehdy dost kopíroval, tomu se samozřejmě
nedalo vyhnout. Proč taky? Přišlo mi, že se muzikantům pod ním
musí dobře hrát! Dnes se sice snažím hledat vlastní výrazivo,
ale jeho technický základ, čistý, přehledný styl, který se mi
na něm vždycky líbil, ten ctím. To, že mi jako svému jedinému
žákovi předává padesátileté zkušenosti z oboru, mi připadá až
astrální...
Jitka Novotná, publicistka
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 2. 11. |
