|
|
Šlaky zpod Jirousova perlíku
Když se mi poprvé dostala do ruky sbírka Okuje Ivana Martina
Jirouse, první, čeho jsem si všiml, bylo motto z Mrštíkova
Roku na vsi: „V kovárně o kovadlinu zvonil perlík.“ Zvonil!
Zaujala mne nedokonavost toho výrazu, neustálý, permanentně
probíhající děj. Činnost. A to mi poprvé už při otevření knihy
připomnělo jejího autora: pohyb, aktivita, nepoddajnost,
houževnatost.
 Kniha
Okuje, z níž bude sestaven druhý prosincový Svět poezie na
stanici Vltava (sobota 13. prosince, 22.45), je pozoruhodně
uzavřený a až centricky vyvážený básnický celek. Je uvozena
obsáhlou Elegií za Aloise Šílu. Označení poslední básně je
zároveň dedikací: Maurici Maeterlinckovi. Významově jsou si
tyto dva básnické texty přes propastnou formální rozdílnost
neuvěřitelně blízké a tvoří jakýsi obsahový rámec knihy. Okraj
či prstenec, v jehož středu leží myšlenkové i citové jádro
souboru.
Zcela neomylně je nalezneme ve stěžejní básni s názvem
totožným s titulem celku – Okuje. A říkáme-li, že se jedná o
báseň stěžejní, činíme tak s vědomím etymologického základu
takového vyjádření: Tak jako strmí stěžeň uprostřed lodi, je
báseň Okuje úhelným kamenem Okují.
Znovu se ale vraťme k mottu a k tomu, jakým způsobem souvisí
s Jirousovým osobnostním i básnickým profilem. Okuje jsou
jiskry, kousky rozžhaveného železa, šlaky, které odlétají od
kovadliny, na níž se kuje doruda rozžhavené železo, tvaruje se
a hněte pod nesčetnými stálými a prudkými údery kovářské
palice.
Ovšem okuje jsou též okovy. Ivana Martina Jirouse i jeho dílo
snad lépe charakterizovat nelze. Celý život houževnatě
vzdoruje neustálým ranám osudu, ba co víc – sám se jim
brunátně vystavuje, aby byl tvarován a formován údery božího
perlíku. Něco jako lis boží. A přitom z kovadliny odlétají
okuje, kusy žhavé hmoty, palčivé jiskry z ohně, šlaky
soupodstatné s tím, co je hněteno velkou silou, záměrně a
neustále.
Tyto okuje, Jirousovy Okuje, jsou jeho básně. A pak ta pouta.
Bylo by laciné vidět v nich roky Jirousova žalářování. Ty
okovy jsou pouta, která v sobě Ivan Martin Jirous nese po celý
svůj život. Jeho vlastní determinace, omezení, slabosti,
zranitelnost obrácená v neústupnost, vervnost až vztek. Okovy
jako nedostatečnost a slabost na cestě k bohu.
Igor Fic, literární kritik a esejista
Foto Tomáš Lisý |
