|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista a pedagog FAMU
Všichni možní sběrači a já
Je to už podruhé, co si pro název svého zamyšlení vypůjčuji
název filmového díla, a opět je jeho autorkou vynikající
francouzská režisérka Ágnes Vardová. Tato dáma může být totiž
příkladem schopnosti sociální reflexe i předvídavosti, a to
nejen pro pouhého fejetonistu, ale především pro současné
české filmaře. Zatímco náš film se v poslední době namnoze
zaobírá jaksi unaveně usnovanými prkotinami, a skutečné
společenské problémy vytěsňuje kamsi za okraj plátna (na němž
se odehrává nejspíše nějaká urputná taškařice), celovečerní
dokument s oním názvem, natočený režisérkou v již důchodovém
věku, je plný mladých a čerstvých myšlenek. Je svého druhu
obhajobou, ba poctou sběračům toho, co jiní lidé, civilizaci
slepě důvěřující a civilizací zkažení, vyhazují, ač to
nikterak zkažené není. O smysluplnosti této činnosti
vypovídají bez zábran na kameru nikoli jen bezdomovci, dědici
příznačného typu francouzských clochardů, ale i dočasní
nezaměstnaní, ba i umělci a intelektuálové.
Už jsem na tomto místě vyjadřoval své přesvědčení, že
vznáší-li se na tímto jevem odér čehosi ostudného, netýká se
oněch sběračů použitých věcí, ale šíří jej ti, kdož odhazují
do odpadu věcí k použití, nejspíše zbohatlíci všeho druhu,
polistopadoví „noví Češi“. Kdyby ale jen věci k použití, jde
často o věci plně funkční, ba věci fungl nové. Manželka byla
takříkajíc bez sebe oním návalem studu za ostatní, když onehdy
v blízkosti našeho domu našla v kontejneru žalující změť
nových hraček. Dětskýma rukama nedotknutí plyšáci, hračky pro
holky i kluky, elektrická autíčka dokonce s novými bateriemi.
Co k tomu říci. Vysvětlit to lze, pochopit hůře. Nutno je jen
dodat, že někde zase naopak žijí děti téměř bez hraček.
Většinu těch věciček jsme přenesli na viditelné místo, kam
odkládají své „přebytky“ ti, kteří uvažují, v tomto případě
doslova, alespoň za roh. Tam, odkud nejpozději do rána
příštího dne spolehlivě zmizí.
O knihách v kontejnerech, ale i v popelnicích jsem už na tomto
místě psal. Mám v knihovně pár bibliofilií, i s podpisy
autorů. Z popelnice, pochopitelně. Tedy nepochopitelně. Na
stěně mi visí kresba známého malíře. Zachránil jsem si ji i
rámem na poslední chvíli ze sběrného valníku, připraveného
k odtažení. Užívám si těch věcí a stejně si připadám tak
trochu jako měšťák. Neboť ve Vardové filmu šli jeho hrdinové –
a právě ti nejvzdělanější – ještě dále. Chodili si pro ovoce a
zeleninu, zbylé po trhovcích. Samozřejmě, že fenomén bohatých
francouzských tržnic k takovému sběru spíše láká. Francouzi
jsou zkrátka dále nejen v demokracii, mnozí z nich jsou
paradoxně dále i ve svém pověstném odporu k novotám, mezi něž
počítají i ono přízračné plýtvání současnosti. Neopouštějí
rovněž staletou tradici paběrkování po sklizních všeho druhu.
Zato v pangejtech našich silnic, vedoucích k vyhřezlým
ostrovům satelitních městeček, se o letošním podzimu opět
zdarma nabízely spadané ořechy, jablka či hrušky. Kdepak
skákat přes plot pro pírko, to, co bylo dobré pro ideální
hospodyňku minulosti, nad tím se dnes ofrňuje zbohatlická,
postmoderní madam. Světoznámá režisérka Vardová se ke svým
přičinlivým hrdinům v závěru filmu naopak symbolicky i
prakticky přiřadila. Je to zvláštní doba, v níž jdou
průkopníci proti proudu. Leč cesta dopředu přece nutně vede
nazpět, jak víme z myšlenek taoistických mudrců. |
