Číslo 46 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s režisérkou.
Magdalenou Švecovou.


 



 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



„Neztratit odstup a objektivitu. Být náročná a neslevovat, protože přílišná laskavost se nevyplácí.“ Magdalena Švecová při zkouškách na „Prodanku“ v pražském Národním divadleMagdalena Švecová, režisérka

Jak jste si představovala svoji budoucnost řekněme ve čtrnácti letech?

Naprosto naivně. Chtěla jsem žít na statku, mít krávu a koně... Později jsem si přála učit děti na housle. Tento sen se mi splnil, rok jsem působila v jihočeských Borovanech a ideál se záhy rozplynul.

Proto jste svou dráhu přehodnotila a vrhla se na operní režii?

Kdepak, ta cesta byla daleko delší a myslím, že nejlépe ji vystihuje věta „divadlo si mě našlo“. Od dětství jsme s bráchou pořád něco nacvičovali, vymýšleli malé divadelní formičky. Později, už jako studentka houslí na konzervatoři, jsem „svůj soubor“ rozšířila na patnáct členů, občas jsem i ušila kostýmy a zahrála si. Divadlo tak vyplnilo velkou část našeho tehdejšího života. Ale opera? Nikdy jsem ji neposlouchala. Po konzervatoři jsem si podala přihlášku na činoherní režii, a když mě nepřijali, odjela jsem do Vídně, abych se na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst zdokonalila ve hře na housle. Teprve tady jsem se začala zajímat o operu a teprve tady mi docvaklo, že právě muzika a láska k divadlu jsou dva obory, které se v opeře tak dokonale propojují.

Co všechno ovládá člověk, o kterém si myslíte – to je opravdu špičkový operní režisér?

Opera jako syntéza nabízí spoustu možností. Je-li dotyčný skutečná špička, pak ovládá všechny její stránky. Ale myslím si, že výraznou stopu může zanechat i člověk, který vyniká jen v jednom z oborů – ať už jde o činoherního režiséra, choreografa, výtvarníka, designéra. Třeba Robert Wilson, který dělal v Národním Janáčkův Osud, je úžasný vizualista. Stejně tak Jean Pierre-Ponelle byl scénograf a skrze své výtvarné cítění vytvářel nádherné opery. V první řadě by ale měl špičkový režisér brát opravdu vážně muziku!

Které aspekty režie dávají nejvíc zabrat vám?

Vymyslet to! A posléze, když už jsme ponořeni do práce, uhlídat si původní záměr, finální podobu. Neztratit odstup a objektivitu. Být náročná a neslevovat, protože přílišná laskavost se nevyplácí. A někdy dá zabrat spolupráce s jedním jediným člověkem... Zkrátka, nejednou se objevují zdánlivě nepřekonatelné překážky, ale překonat se musí, jinak bychom nedošli do cíle.

Mládí je v lecčem jistě radostné, ale v profesním životě může přinést i pořádné těžkosti…

O to víc si vážím lidí, kteří, aniž by předem odsoudili, že jsem mladá – a žena, se snaží o spolupráci. Překvapivě je jich většina. Nesmírně jsem ocenila třeba spolupráci s dirigentem Zbavitelem v Plzni, kde jsme připravovali Donizettiho operu Don Pasquale.  Bral mě tehdy jako rovnocenného partnera, byť jsem byla těsně po škole, úplné nic. Stejně velkoryse se chová při Prodance pan dirigent Lenárd.

Jak dlouho vlastně s takovou operou žijete, jak tomu třeba bylo s Prodankou?

Miroslav Dvorský a Pavla Vykopalová v Prodané nevěstě režírované Magdalenou ŠvecovouTa mě dennodenně provázela celý rok, nabídku jsem dostala v červnu 2007. Přes léto jsem se samozřejmě nechala unášet krásnými pocity, hudbou, úvahami o komedii. Hodně jsem četla. Začala jsem úžasnou knihou Prodaná nevěsta od Taťány Součkové a Jana Panenky, kde je utříděna historie všech inscenací Smetanovy opery v Národním divadle včetně dobových fotek. Prostudovala jsem národopisnou literaturu, Čeňka Zíbrta, Pavla Toufara, Paměti Františka Dědiny. A hodně brzy jsem se začala pídit i po tom, jak by měla vypadat komedie, protože tento rozměr mě na Prodance lákal mimořádně. Přečetla jsem knížky o cirkuse, nádherný a dojemný Život v manéži od Václava Cibuly o osudu Kludských. Navštívila jsem představení v Ostravě, v Plzni, v Praze a v Brně, brouzdala jsem po internetu, sledovala ukázky ze zahraničních inscenací. Mimochodem, ty byly hodně tradiční. S výjimkou Lipska, kde se vše odehrávalo na křižovatce dálnic a Jeník přijel na motorce... A taky jsem se vydala do jihočeské vesnice Holašovice a vyzpovídala vnuka tamního sedláka. Chtěla jsem si totiž prožít nitky vztahů. Hodně jsem se zajímala o postavu Kecala, svou povídkou Dohazovač mi nesmírně pomohl i sám Sabina. Další práce už navazovala na ostatní kolegy.

Jak moc jste mluvila do scény, kostýmů, do hudby?

Do hudby ne! Dirigent je nadřazen režisérovi. Ovšem se scénografem Petrem Matáskem, choreografkou Ladislavou Košíkovou a výtvarnicí kostýmů Zuzanou Přidalovou jsme vzájemně živě diskutovali. Odděleně by to nešlo.

Premiéra se konala na 50. ročníku MHF Smetanova Litomyšl – liší se tamní představení od toho, které uvidí diváci ve zlaté kapličce?

Liší se scénou, Národní nabízí víc možností, bude se tam třeba zvedat střecha, svítit domečky, pomůže nám provaziště. Na druhou stranu atmosféra Litomyšle je naprosto neopakovatelná a myslím, že i pro tvorbu samotnou byl týden strávený tam úžasný. Nikdo nikam nespěchal, hodně jsme pracovali, přitom jsme už byli prostoupeni očekáváním prázdnin, publikum nám ohromně přálo. Oáza! A také jsme se rozmazlili šířkou tamního jeviště. Zejména s ohledem na sbor nám ty čtyři metry v Národním chybí.

Jitka Novotná

Foto Hana Smejkalová



  Jak to vidí Leo Pavlát
   Zkraje týdne
 
   Vzpomínka na Martu

     Pořiďte si
 
   Životní martyria „lhářky“ z gulagu
    Téma