Číslo 45 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s textařem.
Michalem Horáčkem.

Michal Horáček, textař

Kdo je oním ohroženým druhem z titulu vašeho nového alba – žena, šanson, nebo muži, kteří drží slovo a vrací dluh – jak o tom v titulní skladbě zpívá Věra Nerušilová?

Prostá a poctivá odpověď je, že album se jmenuje podle titulní písničky, ať si ji každý poslechne a vyloží sám. Nemám rád zevšeobecňování typu, že muži jsou křehcí a ženy silné – to bychom museli dodat ve vztahu k čemu. Proto bych si netroufl říci, že je něco nebo někdo ohrožený druh. Sekundárně se mi ale jeví, že v ohrožení je ten typ interpretů, kteří na desce zpívají, výrazné, cenné, jedinečné osobnosti. Už teď je mi jasné, že písničky v jejich podání rádia nebudou příliš hrát.

Jak to tak dopředu víte?

Když takovou písničku nabídnete rádiím, hudební redaktor často řekne, že se mu líbí. Ale vzápětí dodá, že ji hrát nebude, protože nikdo nezná zpěvačku. Namítnete-li, jak ji můžou lidi znát, když ji do éteru nepustí, odvětí, že je to její problém. Slyšel jsem, že rádia testují nové písně tak, že zavolají na libovolné telefonní číslo a volanému – pokud souhlasí – kousek pustí. Pokud dotyčný nepozná interpreta, má píseň smůlu. A kdo zná třeba Terezu Nekudovou? Tomu se říká bludný kruh.

A jak se s tím smiřujete?

Neříkám, že se s tím smiřuji, ale můžu udělat jen to, co je v mých silách, tedy nabídnout těm zpěvačkám příležitost. Nemyslím si, že je proslavím, ovšem může se stát, že si někdo řekne: To je pěkná a zajímavě interpretovaná písnička. Možná to není bůhvíjaký cíl, ale já vlastně nemám větší.

Písně na album Ohrožený druh nazpívalo sedm zpěvaček, z nichž s pěti jste dosud nepracoval. Jak jste si je objevil?

Předesílám, že na desce jsem pracoval pět let, tudíž výběr interpretek byl velmi dlouhý proces. Původně jsem nechtěl, aby písničky nazpívaly zpěvačky neznámé, ale ty, které skladbám nejvíc vyhovují. Zkoušel jsem Lenku Dusilovou, Jitku Čvančarovou, Janu Modráčkovou, která hraje na trubku v kapele Jardy Svobody Traband... Ale já bych je vlastně ani neměl jmenovat, aby to nevypadalo, že nejsou tak dobré, jako ty, které se na desku nakonec dostaly. Třeba Natálku Kocábovou mi doporučil zvukař Michal Pekárek a já se nejdřív provinil tím, čím se vůči ní proviňují ti, kteří říkají: No jo, to je dcera Michaela Kocába, ta to má v životě snadné... Vzápětí jsem si ale uvědomil, jak je to sprosté a hloupé a pozval jsem ji do studia. Natálka má výhodu v tom, že má ten otlemený hlas teenagera, tu divnou pražštinu, v níž je navíc trošku cítit, že mateřštinou zpěvačky je vlastně angličtina.

Z žen, které se na albu podílely, se nejkomplexněji jeví Hana Robinson, dívka z Brna, momentálně žijící v Anglii. Dvě písně nazpívala, hned třikrát je na albu podepsána jako autorka hudby. Čím si vás získala?

Na Hanku jsem narazil náhodou. Jednou mě na ulici oslovil její bratr a dal mi její nahrávku. Když pracujeme s Hapkou, je výsledkem šanson, Jarda Svoboda, s nímž jsem před pěti lety udělal desku Tak to chodí, to je zase Hapka, jiný, mladší, ale taky šansoniér, který ví, že napřed text a pak to další. Ovšem Hana je jazzmanka, vystudovala skladbu a harmonii na Berklee, a její účastí se silně rozšířil výrazový rejstřík desky. Není to zpěvačka, ale dokáže si sednout ke klavíru a zpívat si jako by pro sebe. A hudba v tom, co složí, jen doprovází emoci textu.

Hana Robinson zhudebnila i váš text Bellissima, na který měl – pokud vím – zálusk Petr Hapka.

Hapka měl Bellissimu asi sedm let, chtěl ji dělat, ale nějak se pořád nedařilo. Zhudebňoval ji jako takový divný valčík, sám s výsledkem nebyl spokojený. Když slyšel, jak se textu chopila Hana, tvrdil, že na to šla po jeho soudu správně. Považuju to z jeho strany za dost velkou poklonu...

Jak se vlastně Petr Hapka dívá na vaše projekty s jinými skladateli?

Nemá z toho velkou radost, ale to víte, jsme lidi, každý je trochu žárlivý... Já bych taky nebyl rád, kdyby Petr natočil album s jinými textaři, to přiznávám bez mučení.

Pokračujme v obhlídce vašich nových zpěvaček. Padlo tu jméno Terezy Nekudové.

Na tu mě upozornil Richard Krajčo. Poradil mi, ať se jdu podívat na představení Kabaret Ivan Blatný, v němž Tereza hraje i zpívá. Je to jedna z nejlepších věcí, co jsem za poslední léta na divadle viděl. Po představení jsme se trochu bavili, ona mi vyčetla, že mi před lety posílala nějaké nahrávky, a že jsem jí ani neodpověděl, což mě zarazilo, protože většinou odpovídám. Tak jsem si řekl, že jí ten dluh nějak splatím a obsadil jsem ji do písničky s Čechomorem. Tereza šíří dobré vlny, je to živočišný člověk, ale ne tím vulgárním způsobem.

Další ze zpěvaček, Naďu Válovou, jste objevil díky soutěži Česko hledá SuperStar, v níž jste také působil v roli porotce...

Zdálo se mi, že v té jímavosti, s jakou zpívá, je velká síla. Ona je opravdu strašně smutná. A není divu, její osud je... ne právě vstřícný. Byl jsem jí svědkem na svatbě a moc štěstí jsem jí taky nepřinesl. Čtrnáct dnů po obřadu jí manžel sdělil, že má jinou paní, a že s ní – mimochodem – čeká dítě. Nadin život je takových příhod plný, asi se jí to do hlasu nějak ukládá, každopádně pro šanson jsou takové životní kotrmelce hodně silným materiálem.

Patrně nejznámější z interpretek Ohroženého druhu – vedle Szidi Tobias a Věry Nerušilové, s nimiž pracujete už léta – je Lenka Nová, zpěvačka skupiny Laura a její tygři.

U Lenky mi napřed trošku vadilo, že je až moc dobrá zpěvačka. Zaujal mě její hlas, ten typ vokálu, o němž se říká, že je sametový. Ale ona má takový hluboký samet, do kterého zapadávají různé drobky. A to je dobře.

Milan Šefl

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 27. října. 

Foto Daniela Dostálková