|
|
Velkoměstem se potácejí děti noci
Režisérka Michaela Pavlátová se původně věnovala animovaným
filmům (Repete, Karneval zvířat), experimentovala s dokumentem
(O babičce), ale posléze přesedlala na příběhy hrané. Po
povídce Absolutní láska ze snímku Praha očima... debutovala
celovečerním dramatem Nevěrné hry, v jehož komorním ladění,
zacíleném na složitě utvářené partnerské vztahy, pokračují i
Děti noci. Scenáristka Irena Hejdová se sice zaměřila na
dospívající mládež, avšak tentokrát se naprosto mineme s
kratochvílnými hrátkami, jak je předkládali Snowborďáci nebo
Rafťáci. Naopak převáží průzkum bezradnosti, neopětovaných
citů a zmateného hledání pevného záchytného bodu. Tvůrci si
totiž všímají především outsiderů mezi námi.
 Mladičká
Ofka si neví rady se životem ani s doléhajícími emocemi.
(Martha Issová postihla v obdivuhodně celistvé kresbě její
niternou rozháranost, zachycuje provizornost Ofčiny nynější
existence, určené ponejvíce jakousi nedozrálou vzdorovitostí.)
Zahazuje svůj výtvarný talent, patrný ze spousty koláží, které
si ještě schraňuje, než se rozhodne vyhodit je do popelnice,
noci marní prodáváním ve večerce. Odmítá výzvy, aby konečně
dělala něco užitečného, na matčiny námitky, že by měla v
životě něco dokázat, reaguje podrážděně: „Co bych měla
dokazovat? A komu?“ (Je zajímavé, nikoli však podstatné, že
Ofčinu starostlivou matku hraje hereččina skutečná matka Lenka
Termerová.) Často se až vztahovačně uzavírá do sebe, se svými
trápeními se odmítá komukoli svěřit a zejména milostné
zklamání jí připraví nejeden hořký okamžik.
Přitom však odmítá neobratné namlouvací pokusy svého kamaráda
Ubra – ztvárnil jej Jiří Mádl, dosud známý z nezávazných
teenagerovských komedií. Tentokrát se převtělil do osamělce,
jenž se marně snaží překročit dojemně směšnou, ale přitom
ochranitelskou, ba sebeobětavou vazbu, skrze niž jej Ofka
vnímá. Charakterizován je tím, že schraňuje nepotřebné
harabudí, které někdy jako by mělo promlouvat místo něho.
Připomínám aspoň scénu, kdy se k Ofce pokouší přiblížit
prostřednictvím opelíchaného medvídka. Mádl, s brýlemi a
zajíkavou řečí, se sice vzdaluje svému obvyklému typu, ale
přesto vycítíme jistou pózovitost, okázalou snahu vklouznout
do odlišné polohy – na rozdíl od spontánní Issové, bez námahy
držící základní obrysy své hrdinky od počátku do konce.
Děti noci se odehrávají v převážně nočních sceneriích (Ofka je
dokonce zraněna při vyloupení „svého“ obchůdku). Jako kdyby
právě tehdy protagonisté – navlečeni do typického odění části
své generace a s nezbytnou kapucí nebo čepicí na hlavě –
trochu ožívali ze své letargie. Přesto kameraman Martin Štrba
nenavozuje ponurou atmosféru, jistý dokumentarizující akcent
evokuje spíše osamělost a mimoběžnost životů.
Děti noci nehledají hlubokomyslná zjištění. Nevadilo by tolik,
že se autorky přidržují obyčejných banalit, kdyby se
nepřiklonily k televizně bakalářskému přístupu, jehož metou se
stává chápavý soucit.
Jan Jaroš, filmový publicista |
