V kraji pastisu, paštik a hladových vlků
Rozhlasová reportérka a spisovatelka Pavla Jazairiová se letos
na jaře vrátila na „cestu hvězdy“, o jejíž španělské části
vydala v Radioservisu úspěšnou knihu. Pro Týdeník Rozhlas
připravila cyklus čtyř reportáží ze svého putování po
francouzských stezkách vedoucích poutníky k hrobu svatého
Jakuba v Santiagu da Compostela. Dnes přinášíme druhou z nich.
 Na
náměstí osady St. Privat, kde skončil první den naší pouti,
stojí podivná socha – obluda složená ze starých vidlí, hřebů,
soukolí a jiných pichlavých nebo členitých kusů železa.
Příšera s ostrými zuby a zježeným hřbetem, nepodobná živému
tvoru. Je to Zvíře z Gévaudanu (tak se jmenuje zdejší oblast).
Strašné divoké zvíře – jak vypadalo? Nejvíc snad bylo podobné
obrovskému dravému vlku. Existovala obluda skutečně, nebo
patří do strašidelných pověsti? Podle starých kronik řádila v
tomto kraji po tři roky – od července roku 1764 až do června
1767. Za tu dobu prý zardousila a sežrala více než sto lidí –
výhradně ženy a děti. Muži prý bestii nezajímali. Podle jiných
svědectví však zvíře své oběti nežralo, jen jen uchvátilo,
zabilo a nachlemtalo se jejich krve. Mrtvoly byly nalezeny
celé bílé, vysáté.
Bylo to skutečné zvíře? Nebo snad stín z temnoty, ďábel? Možná
dokonce šílený krvelačný člověk?
Podle místních se pravděpodobně opravdu jednalo o vlka, možná
o více vlků, kteří hladověli. Zvěř v lesích snad byla vylovena
místní šlechtou. Páni vybili zvěř, zbídačili venkov. Hladoví
vlci se pustili do lidí.
Vlci v tomto kraji žili a bylo jich mnoho. Později je lidé
vyhubili, ale před časem se vrátili. Přišli z Itálie.
Naposledy jich bylo v Auvergne napočítána stovka. Roku 1985
byla u obce St. Lucie vytvořena vlčí rezervace. Na rozloze 25
hektarů dnes v částečném zajetí žije velká smečka vlků.
Návštěvníci parku se tam mohou s obávanými šelmami seznámit,
pozorovat, jak čilí jsou vlci v zimě, potěšit se čerstvě
narozenými vlčaty a prohlédnout si místní muzeum, kde najdou i
bohatou dokumentaci o dávném „zvířeti“.
Ale St. Privat ohrožovali i jiní škůdci v lidské, dokonce
šlechtické kůži.
Lidské zvíře z Gévaudanu
Nad osadou se tyčí hrad, už od pohledu chmurný. A skutečně,
lidé se k této stavbě přibližovali jen velmi neradi. Místa se
drží neblahá pověst spojená s rodem Bouchardů.
Jacques Bouchard, který hrad v 17. století vlastnil, býval
prý, stejně jako později „zvíře“, postrachem celého okolí.
Zloděj i zločinec! Zpočátku se zdálo, že mladíka srovná
manželství s krásnou a ctnostnou Antoinetou de Champentieres.
Svazek lásky ho však brzy omrzel. Nudil se a hledal kumpány.
Na hrad se táhli nejrůznější dobrodruzi, pořádaly se tam
pitky, orgie a jiné nepravosti. Nakonec hradní pán se skupinou
opilých druhů zavraždil dva šlechtice ze sousedství. Zločin
vstoupil ve známost po širém okolí a příbuzní obětí žádali
spravedlnost. Jacques Bouchard se snažil trestu uniknout díky
známostem, které měl u královského dvora, avšak bez úspěchu.
Roku 1649 vynesl soudní dvůr v Paříži rozsudek. Bouchardovi
bylo přikázáno doživotní vyhnanství a ztráta majetku. On však
rozhodnutí soudu nedbal – naopak posílil opevnění svého hradu
a rozpoutal v kraji skutečný teror. Nakonec unesl a uvěznil
další místní šlechtice. Zasáhl sám biskup Armad de Béthune.
Ale i jemu se Bouchard vysmál. Řekl prý doslova: „Nejenže mám
dlouhý nos, také moje ruka je dlouhá – však uvidíš!“
 Tentokrát
se zlosyn zmýlil. Armand de Béthune byl totiž spřízněn se
samotným kardinálem de Richelieu. Bouchard byl odsouzen k
smrti. Podařilo se mu sice uprchnout, ale vrátit se nesměl a
jeho hrad byl pobořen.
Podle legendy zemřel Bouchard ve své posteli. Destrukce zámku
však stála peníze a zaplatit museli Bouchardovi potomci. Jeho
syn byl prý slušný mladík, o kterém se nic zlého neví. Sklon k
zločinu zdědil až Bouchardův vnuk. Byl prý chamtivý,
nenasytný. Oženil se pro peníze, vzal si vdovu, kterou
nemiloval, a velmi ji trápil. Přesto se mu v manželství
narodily dvě dcery. Oblíbil si jednu z nich, a aby jí zajistil
větší věno, nechal tu druhou proti její vůli zavřít do
kláštera. Dívka měla milého – statečného šlechtice. S jeho
pomocí z kláštera utekla a konal se sňatek. Otec zuřil.
Vyhrožoval, že nechá neposlušnou dceru zavřít do blázince,
nedovolil jí přístup k hradu, nemohla se ani rozloučit s
umírající matkou.
Také tento Bouchard sklidil za své skutky odplatu. Týraní lidé
ho nenáviděli, jen zázrakem unikl za francouzské revoluce
smrti. Byl odsouzen obcházet kolem vesnice spoutaný těžkým
řetězem. Skončil v naprosté bídě.
Neděle v St. Privat
Poutnická noclehárna v St. Privat d‘Allier nabízí nocležníkům
možnost uvařit si, ale ten den byla neděle, oba místní
obchůdky byly zavřené, takže nebylo z čeho. Nezbylo než
navštívit vesnické bistro. Tam pro nás rozmrazili brambůrky a
sekaný biftek – obojí stěží k jídlu. Jen víno měli dobré.
Ve Francii stejně jako u nás (a patrně v mnoha dalších
místech) se klade otázka: Co dnes mohou obyvatelé zapadlého
venkova v neděli dělat? Jaký mají společenský život? Odpověď
bývá podobná, ne-li stejná. Lidé jdou do hospody a pořádně se
namažou. U nás pivem, v St. Privat d‘Allier pastisem – zdejší
anýzovkou. Víno se ve Francii převážně pije jen k jídlu.
 V
neděli je v bistru plno. Na vysokých stoličkách u baru trůní
mládež. Děvčata naditá do minisukní, načesaná, namalovaná.
Mladíci s trochu výstředními účesy – jen trochu, aby pozlobili
rodiče. Hluční, nacucaní pastisem, působí bezradně. Co asi
dělají, čím se živí? Většinou budou vyučení, ale jaké se v
tomto pustém kraji najdou pracovní příležitosti? Do města je
odtud dost daleko, cesty špatné. Zbývá zemědělství – nezdá se,
že by zde vzkvétalo. Dívky to mají jednoduší. Vdají se a
povedou hospodářství. Za koho se tak mohou provdat? Dost možná
budoucí rodičovská generace St. Privat sedí právě teď ve
zdejším bistru.
Od stolů pozorují mládež rozložení otcové a matky. Krmí se
brambůrky, na večeři půjdou domů, kvalita místních uzenin,
paštik a dalšího jídla je známá široko daleko. Hospoda se
baví, dámy ochotně vystavují mohutná poprsí, obrovské boky.
Tváře zrudlé alkoholem a spokojený řev. Prší dvojmyslné vtipy.
Přivítali nás vlídně, také proč ne. Poutníci jsou v St. Privat
vítáni, i když popravdě už to nejsou ti praví poutníci, spíš
jen výletníci, turisté. Lidé z města, kteří si poslední dobou
libují v turistice. Obyvatelé St. Privat je sice nechápou, ale
jsou shovívaví.
Saugues bez internetu
Na druhý den ráno (po osmé, tedy dávno po poutnické hodině)
lezeme na kopec, odkud se St. Privat jeví jako rozkošné
malinké městečko. Z nocležníků jsme jediní, kteří si nesou
batoh. Ostatní naložili svá zavazadla do doprovodného vozu.
Přijeli z Lille na severu Francie, doprovází je kněz.
Začíná pršet, navlékli si pěkné pláštěnky, my nejsme tak dobře
vybavení. Za chvíli máme všechno promočené.
Voda teče po kamenité cestě, domy z bílého kamene. Lidé
vybírají kameny z pole a staví z nich zídky.
Za kopcem už jsou kameny celé černé.
Přestalo pršet a krajinu nyní zdobí stále početnější kamenné
tvrze a středověké kostelíky.
Vchod do kapličky zapuštěné do skály zdobí mušle. Sevřené
temné prostory, tři dřevěné lavice a Jakubova socha. Kaplička
byla součástí pevnosti Castrum Rocca Agua neboli Hradu na
ostré skále. Hrad z roku 1225 patřil mocné rodině Montaur,
tyčil se vysoko nad údolím řeky Allier na hranici mezi
diocézemi Puy a Clerment. Z věže pevnosti lze přes údolí
dohlédnout na další kapli v obci St. Didier D‘Allier. Věž se
zachovala, hrad je v troskách. Během Velké francouzské
revoluce byl konfiskován a pobořen. Majitel, podobně jako
mnoho dalších francouzských šlechticů, neunikl popravišti.
Vystoupili jsme do věže a viděli kostelíček na druhé straně.
Cesta odtud vede do hlubokého údolí, kterým protéká prudká
řeka Allier. Krajina připomíná malby z dob průmyslové
revoluce. Na řece stojí elektrárna, údolím vede vlak. Voda v
řece je špinavá.
V místní hospodě jsme vypili kávu s mlékem, koupili si chleba
a ostrou pěšinou stoupali zas do kopce. Černou skálu zdobí
čedičové varhany, nahoře v jarním slunci ostře voní borovice.
Pak už jen pastviny a malé usedlosti.
Došli jsme do Saugues. Je zima a prší. I když se to nezdá,
městečko Saugues leží téměř tisíc metrů vysoko. Ve velké
pohodlné ubytovně mají i kuchyň, kolem stolu už sedí skupina
poutníků s dětmi. Dvě rodiny z Lyonu si vyšly na výlet – jen
třídenní, aby to děti vydržely. Půjčili nám olej a sůl,
podělili jsme se o sýry a paštiku. U vína nám vyprávějí, že
jsou všichni kineterapeutové – pomáhají lidem obnovit hybnost.
Je prý zajímavé, jak pacienti projevují důvěru, vykládá jeden
z nich. „Já mu masíruji záda a on mi přitom hladí koleno.“
Zajímají se, odkud jsme přijeli, jak jsme se sem dostali, kdo
nám o této cestě pověděl. Střední Evropa je pro ně
nesrozumitelná končina. „Patrně dostáváme málo informací. Lyon
je sice velké město, ale lidé žijí pro sebe, svými problémy.
Málo si uvědomují Evropu, natož tu vzdálenou.“
Po večeři jsme se vydali shánět nějakou internetovou kavárnu –
potřebujeme zkopírovat žeň nově pořízených digitálních
fotografií. A nemůžeme uvěřit, že žádný veřejně přístupný
internet v městě nemají – Saugues je přece největší městečko v
okolí! Druhý den nám poutníci vysvětlili, že je to docela
normální. Francouzi jsou prý podezíraví vůči novotám. Kdo
internet nutně potřebuje, má ho doma, ale do tak zapadlých
koutů jako Saugues možná ani nedosáhne signál.
Cestou ze Saugues jsme zabloudili. V lese šuměly borovice a
nikde nikdo. Došli jsme ke skupince tří domů, stavení bylo
sice odemčené, otevřené, ale štěkali tam jen psi. Nakonec nám
poradil řidič traktoru.
 Prázdný
kraj. Až v malé vesnici zahradničil děda. Potěšen, že má
společnost, vysvělil, že je v důchodu a má svůj domek rád,
jinak že se původní obyvatelé odtud stěhují za prací. Ze
zemědělců zbyli jediní dva. Byli silnější a spolykali ty
ostatní – získali velká stáda, která je uživí. Ostatní
majitelé statků proměnili své usedlosti v prázdninové
ubytovny.
Ptám se, k čemu slouží podivné konstrukce, které na cestě
potkáváme – něco mezi šibenicí a kladkostrojem. „To je
zařízení k okování krav a volů,“ vysvětlil nám děda. „Naše
zvířata byla zapřažená do pluhu, na kamenitých stráních se
mnoho nachodila a hodně trpěla. Bylo lepší je okovat a
ochránit paznehty. Koně se tam nevodili.“
Dnes je všechno jiné. Orá jen málokdo a pokud ano, koupí si
traktor. Dobytek se chová jen pro maso. „Naše krávy jsou velmi
pěkné, těžké,“ říká děda, „ale v Aubracu uvidíte ještě jiné –
velmi pozoruhodné. Všechny pak vykoupí a snědí Italové – jezdí
si pro ně až sem.“
Pavla Jazairiová, spisovatelka a publicistka
Snímky Jiří Hůla |
