Číslo 30 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s básníkem.
Miloslavem Topinkou.




 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 



Miloslav Topinka, básník

Co je to hadí kámen?

Zvláštní kámen, jakási vyvřelina olivově zelené barvy, s voskovým leskem. Připisovala se mu magická schopnost chránit člověka před uštknutím. Třeba i před uštknutím poezií. Někdy se mu taky říkalo kámen nekonečna.

A jak se tenhle kámen dostal do titulu vaší nové knížky?

Možná ze sentimentu. V devětašedesátém jsem totiž pro českobudějovické nakladatelství Růže chystal knížku svých esejů o poezii – měla se jmenovat právě Hadí kámen. Jenže vydání se už nestihlo. A nebyl to jediný projekt, ze kterého tehdy sešlo: byl zakázaný scénář k celovečernímu filmu o Karlu Hynku Máchovi, nevyšla knížka o Africe, kterou jsem chystal s Bedřichem Dlouhým pro jedno plzeňské nakladatelství – měla to být taková nezvyklá věc o Africe mýtů a magických praktik. Nevyšla Pavoučí síť, kterou jsem připravoval se slovenskou výtvarnicí Janou Schejbalovou-Želibskou a kde slova prolínala s výtvarnou složkou. Nevyšla ani moje druhá básnická sbírka Krysí hnízdo, její náklad byl v roce 1970 sešrotován. A maketa i s textem Pavoučí sítě se ztratily...

Když jste sestavoval Hadí kámen podruhé, probíral jste se texty starými nejen dvacet, ale také třicet čtyřicet let. Jaké vzpomínky ve vás tahle archeologie probudila?

Ta knížka je vlastně splněním slibu, který jsem dal Petru Kabešovi. Naléhal na mne, abych to dal dohromady, abych se na to nevykašlal. Zařadil jsem do ní různé texty: některé jsem našel v šuplíku, jiné vyšly jenom v cizině, další byly publikovány jako doslovy nebo v dneska už těžko dohledatelných časopisech. Eliminace byla tvrdá. Ponechal jsem jenom ty věci, které po mém soudu zůstávají: texty o Rimbaudovi, Baudelairovi, Nervalovi, Věře Linhartové, Jiřím Kolářovi, Petru Kabešovi nebo Karlu Malichovi. Snad to takhle drží pohromadě. A zas až taková archeologie, jak říkáte, to nebyla: z původního záměru z konce šedesátých let zbyl jenom úvodní esej Hadí kámen.

V titulech vašich vydaných i nevydaných knížek se to hemží tvory, kteří lidem obvykle nahánějí strach a hnusí se jim: Krysí hnízdo, Pavoučí síť, Hadí kámen, Utopír. To je záměr?

Ale kdepak. Nehledal bych v tom tyhle souvislosti. Utopír je neologismus, ve kterém je obsaženo všechno: „utopit“ odkazuje k vodě, „netopýr“ ke vzduchu, „pýr“ k zemi, „topit“ k ohni, je v tom i ten hororový „upír“, a dokonce i „topinka“, chleba pečený neboli topený na ohni. Pavoučí síť se do titulu knížky dostala proto, že její struktura tuto síť připomínala: text procházel proděravělými stránkami, takže to vypadalo jako cesty a stezky pavouků. V Krysím hnízdě šlo o takzvaný environment-art, o text-obydlí. Slova-krysky tu rejdila v prostoru, v krajině. Možná někde vespod zůstala taky zkušenost ze školních let, z pokusů na laboratorních myších. A dodnes si vzpomínám, jak nás kdesi ve vnitrozemí Konga, během naší africké expedice, nechali přespat v zavěšených moskytiérách na jakési misii. Před usnutím byl klid, dělal jsem si nějaké poznámky ke Krysímu hnízdu. Zrovna něco o tom, jak slova-krysky rejdí z cimry do cimry krysího hnízda. Když zhaslo světlo, začal se ozývat podivný šramot a šustění. Po podlaze tam rejdily skutečné krysy...

Zastavme se nejprve u vašich studií medicíny, i když jste je nedokončil a přešel na psychologii. Básník a vědec – jde to dohromady?

Medicínu začal studovat kdejaký básník, třeba André Breton, nebo Roger Gilbert-Lecomte. Ale k té vědě: Na konci šedesátých let mi bylo čím dál tím zřejmější, že poezie, kterou jsem četl, není než variací něčeho, co už bylo dávno objevené, že se nedotýká ničeho nového, jiného, že je to jen přešlapování na místě. Přestávaly mě zajímat texty, které sázely na jistotu a které bylo možné snadno definovat. Potřeboval jsem se dostat někam jinam. A tu možnost mi otevírala astrofyzika, kosmologie, která byla doslova nabitá tím, co jsme si navykli nazývat poezií. V devětasedmdesátém roce zorganizoval Jiří Grygar na Petřínské hvězdárně kolokvium, kde se kosmologové a astrofyzici setkali s básníky a malíři. A bylo zajímavé sledovat, jak se v diskusních příspěvcích astronomie a astrofyzika naprosto přirozeně dobývají do území, které jsme si navykli považovat za území básnické. Vědě i umění šlo najednou o stejnou věc: o potřebu proměny vnímání a myšlení. Představa černých děr, pěnovité struktury prázdna, vzniku Země i Slunce z popela mrtvých hvězd, vesmíru jako fazole v bezčasové dutině, děr ve vakuu, v prázdnu – to všechno jsou témata nejen astrofyziky, ale i poezie. Nejde tu o žádný protiklad, jen o vnímání všech souvztažností. O první nesmělé záchvěvy něčeho „docela jiného“.

Radim Kopáč, publicista

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 15. 7.

Foto Jarka Šnajberková


  Jak to vidí Věra Nosková                           Outsider v Pakulu                             Krize, na které jsme pozapomněli