Číslo 30 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s básníkem.
Miloslavem Topinkou.



 

 

 

 

 

 

 

 

 



Tom Waits – hlavní koncertní atrakce prázdninové PrahyOutsider v Pakulu

V absolutní špičce světové populární hudby už nezbylo mnoho těch, kteří by odolali možnosti rozbít svůj koncertní stan také v Česku. Jeden z posledních, jedinečný americký písničkář a příležitostný herec Tom Waits, vystoupí 21. a 22. července v pražském Kongresovém centru, a pokud nevlastníte lístek, snad už ho ani nezkoušejte shánět – pravděpodobnost, že v den, kdy čtete tyto řádky, nebudou oba koncerty beznadějně vyprodány, je skoro nulová. Jistě, Waits je už léta jedním z největších miláčků snobské části publika a vzhledem k tomu, že evropská část jeho turné Glitter and Doom čítá jen sedm zastávek, není enormní zájem o jeho vystoupení nepochopitelný. Přízeň posluchačů, kteří o hudbě raději filozofují nad sklenkou, než aby jí soustředěně naslouchali, ovšem nikdy ani v náznaku neodrážela skutečné kvality Waitsovy tvorby.

Muž s image „pod obraz zpitého vypravěče prášilovských historek“ (jak píše Waitsův životopisec Patrick Humphries) začínal v šedesátých letech pod vlivem Kerouaka, Gershwina či komika Bruce. Nezaměnitelný chraplák chlapíka, který prohlásil, že byl počat v kalifornském motelu mezi lahvemi od Four Roses, vajgly Lucky Strike, půlkou sendviče s tuňákem a voňavkou Old Spice, vyšel na dlouhohrajícím albu prvně v roce 1973, kdy vydal své debutové album také Bruce Springsteen. Oba byli v začátcích srovnáváni, ale zatímco Springsteen se v průběhu let stal ztělesněním hrdé Ameriky, Waits si ochotně osvojil roli jejího outsidera.

Pokud by se přidržel stereotypů první desky Closing Time, dodnes působivé sbírky hořkosladkých folkových a country balad převážně s komorním doprovodem, mohl dnes Tom Waits platit za jednoho z nejúspěšnějších členů elitní muzikantské chráněné dílny. Jenže on pozici rozervaného beatnického váguse s obličejem těsně nad klapkami klavíru soustavně opouštěl. V roce 1983 natočil novátorskou desku Swordfishtrombones, připomínající dle Humphriese „pohozené dítě, které jste našli před prahem svého domu“ a třeba v roce 1992 album Bone Machine, autorovými slovy „frankensteinovskou výpravu do světa zvuků a příběhů“.

Dnes už se Waits o libozvučnost ani nepokouší, také jeho hlas postupujícími léty připomíná témbr z čekárny na pracáku. Je vlastně pikantní, že lepší lístek na jeho pražské vystouupení pořídili ti nejrychlejší za tři tisíce. Waits vždy oplýval vytříbeným smyslem pro černý humor...

Milan Šefl

Foto Michael O‘Brien


  Jak to vidí Věra Nosková                           Outsider v Pakulu                             Krize, na které jsme pozapomněli