|
|
Pořadem vás provázel...
K pořadům s vážnou hudbou patří odedávna hlas komentátora nebo
moderátora. Tuto profesi vyžadují hlavně přímé přenosy
koncertů a operních představení, dále nejrůznější rozhovory
s významnými umělci, rozhlasové koncerty, vzdělávací a
výchovné hudební pořady, publicistické relace a mnoho dalších
rozhlasových forem.
Chcete kárné řízení, nebo facku?
 Tento
obor má dnes už své „klasiky“. Pamětníci jistě znali Mirko
Očadlíka, který působil v rozhlase v letech 1924–1950, v
posledních dvou letech dokonce jako programový ředitel.
Především za války jeho pořady povzbuzovaly národní
sebevědomí. I když svou popularizační práci orientoval často
k osobnosti Bedřicha Smetany, nebyl jednostranný. Například
když v roce 1949 zemřel skladatel Vítězslav Novák, zastavil
Očadlík na čtyři hodiny veškeré vysílání, usedl před mikrofon
a nechal si nosit pásky s Novákovou hudbou, kterou bez
přípravy živě po celou dobu komentoval. Dovedete si
představit, že by se po nedávném úmrtí osobností, jakými byli
Viktor Kalabis, Jindřich Feld nebo Petr Eben, postupovalo
stejným způsobem? Očadlík to udělal, ačkoliv jako žák Zdeňka
Nejedlého nepovažoval Nováka za svého favorita.
Jako každý tvůrčí člověk, byl i Očadlík rozporuplnou osobností
s osobitými projevy: když jeden rozhlasový pracovník ohlásil
jakousi skladbu a ve vysílání se vzápětí ozvala úplně jiná
hudba, čekal zdrceného redaktora na chodbě a zeptal se:
„Chcete kárné řízení, nebo facku?“ Samozřejmě to dopadlo ve
prospěch nebyrokratického řešení.
Velkou popularitu u posluchačů si později získala Anna
Hostomská relacemi zaměřenými hlavně na operní tvorbu.
Nenapodobitelným šarmem vynikal Václav Holzknecht, kterého
bohatě využívala i televize, studnou vědomostí byli Jiří
Berkovec nebo Milan Munclinger. Mohl bych jmenovat mnohé
další, třeba vynikající osobnosti z Brna, Ostravy, Olomouce,
Plzně, ale nechci dělat historické výpravy.
Věcnost místo patosu
Starší doba se vyznačovala určitým patosem, emocionalitou
řečnického projevu. Nejednou se hrálo na národní strunu.
Nacionální akcenty přinášely zaručený úspěch, a to nejen za
války. Platí to do značné míry dosud.
Novější období nabídlo i odlišný způsob projevu. Mám na mysli
například Ilju Hurníka, který není patetický, má smysl pro
anglický humor, dovede své projevy vypointovat, nezapře
literární talent. Jeho pohled není primárně muzikologický,
vychází především ze skladatelského cítění.
 Na
„patetickou“ tradici navazuje často Zdeněk Mahler, podává
výklad vždy s otevřením obecného problému, nejednou
nacionálního, rád hlasově dynamicky akcentuje své názory.
Úplně jiným přístupem vynikal Ivan Medek: věcný, odborně
dokonalý, někdy až strohý, ale vždy dokázal vzbudit respekt.
Kdysi se přenášely v rozhlase pravidelně koncerty České
filharmonie. Měl jsem příležitost se v komentování těchto
večerů s Ivanem Medkem střídat. Jednou nám nabídli, abychom
koncert ohlašovali společně. Nebylo to dobré: jeden
respektoval druhého, oba jsme se drželi trochu zpátky a
nakonec jsme odvedli neslaný nemastný projev. Ukázalo se, že i
na malé ploše vyhrazené slovu při přímém přenosu potřebuje
každý svůj vlastní prostor pro osobní způsob uchopení.
Důstojní nástupci „klasiků“
Dnes Český rozhlas disponuje celou řadou vynikajících
hudebních moderátorů, publicistů a komentátorů. Obdivuji
pořady připravené Bohuslavem Vítkem, Jiřím Hlaváčem a Lukášem
Hurníkem. Osobitý přístup nabídnou vždy Rafael Brom, Ivan
Ruml, Radek Rejšek, Boris Kobrle, Ivan Štraus a pak řada
proslulých žen: Jana Vašatová, Vladimíra Lukařová, Wanda
Dobrovská, Stanislava Střelcová. Dále slýcháváme Alenu
Daňkovou, Markétu Vejvodovou, starou hudbu uváděla odborně
Helena Černá, hluboce koncepční jsou projevy Evy Ociskové a
Jaroslava Tůmy. Tyto osobnosti mají odborné hudební zázemí,
což je vždy bezpečně k poznání. Platí to podobně o pořadech
z Brna a Plzně.
Ani dosud uvedený výčet není konečný. Z rozhlasových přijímačů
slyšíme zasvěcená slova Petra Vebera, Jindřicha Bálka, Jitky
Novotné, Evy Hazdrové-Kopecké a některých dalších, jejichž
dráha se postupně krystalizuje. Pedagogicky koncipované
originální koncerty vytvořil a jedinečně moderuje Ilja Šmíd
(nejprve to byly večery Pražské komorní filharmonie, pak FOK),
z mladších osobitý Petr Kadlec (hlavně v České filharmonii). I
tyto dva rozhlas využil. Omlouvám se všem, jejichž jména jsem
nestačil zmínit, zvláště externistům a také řadě výborných
profesionálních hlasatelů, kteří umějí vytvářet vlídnou
atmosféru.
Diriguje Ferenc Jánošík
Mnozí posluchači nepovažují moderování hudebních pořadů za
náročné. Dokonce mají dojem, že například při přímém přenosu
komentátor čte z tištěného programu (a v dřívějších dobách se
i to stávalo). Dnes je je nutné být dokonale připraven a
vycházet z vlastních zdrojů. Na komentátora totiž čekají mnohé
zcela nepředvídatelné situace. Komentoval jsem jednou koncert,
na němž se jednomu houslistovi třikrát rozladil nástroj,
posléze odešel z pódia a vrátil se až za pět minut – i ty bylo
nutno vyplnit slovem. Největší zkoušku jsem ale zažil na
přímém přenosu koncertu Mezinárodní společnosti pro soudobou
hudbu. Uváděly se čtyři skladby, pódium bylo zaplněno
desítkami nejroztodivnějších bicích nástrojů. Po první skladbě
se pódium přestavovalo deset minut, po druhém díle následovala
pětadvacetiminutová přestávka, po třetí skladbě se pódim
přestavovalo dalších patnáct minut. Souhrnně to znamenalo
nečekaných padesát minut komentáře.
 Pamatuji
i situace, jejichž účel by měl posluchačům zůstat utajen.
Ohlašoval jsem například koncert v Rudolfinu a v režii mě
provokovali: „Že nedokážeš v pořadu nic říci o Komenském?“ Tak
jsme se vsadili – a já vyhrál. Na programu byla totiž skladba
Otmara Máchy, který mimo jiné napsal oratorium věnované právě
Komenskému. Ale častěji než úsměvné situace nastanou
nepříjemné chvíle: Ivanu Medkovi se stalo, že ohlásil 7.
symfonii Ludwiga van Beethovena – a přitom se rozezněla 5.
symfonie Osudová. Změnu programu řekli všem s výjimkou
moderátora... Živý projev v přímém přenosu nachystá někdy i
humorná úskalí, třeba když komentátor splete jméno dirigenta a
místo Jánose Ferencika ohlásí Ference Jánošíka, smetanovskou
árii Jak tvrdošíjná dívko jsi předělá na Jak šíjno tvrdá dívko
jsi. Přeřeků zažil mikrofon nepřeberně.
Cesta k lidským srdcím
Jednou z otázek tohoto oboru je – číst předem připravený text,
nebo živě mluvit? Osobně jsem zásadně pro živou mluvu. Čtení
je nutné tehdy, když pořad má naprosto přesnou stopáž, ale u
přímých přenosů koncertů preferuji „reportování“, jež přiblíží
situaci, prostředí, nikoliv jen skladby a interprety.
 A
tím se dostávám k tomu nejdůležitějšímu: ke kvalitě mluvního
projevu a k hodnotě obsahu. Mluvní projev každého z nás
prozrazuje mnoho o naší povaze i o duševním stavu. Koktající,
uspěchaně breptající řečníci s mnoha „ehm“ nebo „ö“ odrazuje
od tématu, byť by bylo sebezajímavější. Klid, kultura
výslovnosti i jazykových prostředků jsou nezbytností. Nesnáším
moderátory, kteří se snaží přiblížit lidem za každou cenu:
„Brahms, to byl takovej koumák, kterýmu to většinou vyšlo…“
„Všichni jsme jenom lidi, i ten Smetana měl svoje slabiny jako
každý z nás…“ nebo „Dvořákova Novosvětská, to je světová
pecka, nad kterou nejni...“
Otázkou zůstává, zda má komentátor zůstat nezaujatý a kdy si
může dovolit být kritický. Většinou se při přímých přenosech
vyvarovávám kritizování skladby nebo výkonu interpretů. Jednak
slyším hudbu v kabině jen přes sluchátka, a zároveň se
domnívám, že mým úkolem je hlavně posluchače zaujmout,
usnadnit jim pochopení hudby, nadchnout je. Pochopitelně
předem připravovaný rozhlasový pořad se může pojmout kriticky,
ale to jsme na půdě jiného žánru nebo jiné formy.
Domnívám se, že komentátor nebo popularizátor má podle
možnosti dodat posluchači sílu, naději v lepší svět, víru
v určité estetické nebo i etické ideály. Nenásilně prolnout
tuto rovinu do odborného hodnocení je nanejvýše důležité.
Hudba poskytuje obraz světa, zrcadlí jeho problémy, ale
současně nabízí i schody do nebe, víru v životodárné hodnoty.
Jsem rád, že Český rozhlas dává ve svých pořadech dostatečný
prostor slovnímu doprovodu hudby. Vážná hudba si sama sice
vystačí, ale občas klíč slova otevírá posluchačská srdce.
Jiří Pilka, hudební vědec a popularizátor |
