|
|
 O
ztrátě odstupu
Odhadnout konec životnosti úspěšného projektu, bývá těžké.
Stejně obtížně se určuje okamžik, kdy se nenormální stav
promění v „normalizovaný“, obecně přijímaný standard. Obojí
přesto přichází s jistotou téměř neodvratnou. I v televizi se
proto občas vyplatí provést inventuru zaběhaných programových
jistot a s odstupem posoudit smysl jejich existence.
Letitou konstantou sobotních půlnocí druhého programu České
televize jsou Noci s Andělem. Neformální posezení se známými i
méně známými hosty z nejrůznějších oborů lidské činnosti byla
v dobách svého vzniku vítaným rozšířením spektra nabízených
programů. Tím vítanějším, že se tehdy jeho tvůrcům podařilo
oslovit a zaujmout tu část mladšího publika, která z řady
dobrých důvodů obrazovku nepovažovala za partnera. Dnes už je
to jinak.
Na samou hranici divácké únosnosti a vlastních možností se po
téměř deseti letech existence pořadu dostal především sám
Pavel Anděl. Druhdy sympatická nenucenost jím živě vedených,
neformálních hovorů se dávno proměnila v zoufalou přehlídku
povrchnosti, nepřipravenosti a trapné žoviálnosti, průběžně
„zdobené“ přívalem parazitních slov a citoslovců. Týden co
týden, bez ohledu na to, kdo je právě hostem. Vést rozhovor a
žvanit v hospodě jsou dvě různé odbornosti. Pavel Anděl je
toho času přeborníkem v té druhé. Skutečnost, že právě on je
dnes v České televizi téměř monopolním zprostředkovatelem
menšinových hudebních žánrů, a vlastně celé alternativní
kultury, názorně dokazuje nutnost programové inventury.
Dlouhodobě nejúspěšnějším „tematickým privatizátorem“
veřejnoprávního televizního vysílání je Petr Vachler. Výhradní
právo jeho Vachler Art Company na prezentaci českého filmu na
obrazovce České televize je klasickým příkladem oné
normalizované absurdity, kterou si už ani neuvědomujeme.
Přitom se jedná o klasický monopol se vším, co k němu patří.
O aktuálním stavu a výsledcích české kinematografie je jistě
možné vést sáhodlouhé polemiky. I v letech, kdy se nedaří,
však vznikají filmy, které se liší nejen žánrem či ambicemi
tvůrců, ale i závažností výpovědi a uměleckou kvalitou.
„Reflexe“, kterou divákům nabízí Kinobox a Český lev, tuto
rozmanitost nerespektuje ani v nejmenším. Celý český film
standardně slouží Vachlerovi a spol. pouze jako záminka
nekonečné estrády, která do stejně (ne)významné šedi semele
všechny a všechno – od komerční pásové nadprodukce Jana
Hřebejka po solitérní umělecká díla Bohdana Slámy…
Povýšit podobně bulvární přístup na závaznou normu a jediný
způsob, jakým Česká televize informuje své diváky o domácí
kinematografii, je veřejnoprávní ostuda.
Jan Svačina, televizní publicista |
