|
|
 Dana
Syslová,
herečka
Vaše Malvína se bude s Montym ve vypravěčských partech
střídat, anebo si s ním bude o lidech v městečku povídat?
V tom, co jsme zatím natočili, je to tak na půl: někdy ty
příběhy vyprávím sama, někdy se střídám s Montym. S Michalem
Pavlatou jsme se ale zatím ve studiu nepotkali. Jednotlivé
pasáže točíme každý zvlášť.
Už jste se někdy ve své herecké kariéře setkala s „mluvícím
psem“?
Představte si, že ano, před deseti lety v Divadle Ungelt.
V Guyerneově hře Sylvie jsem hrála ženu, která Sylvii, tedy
fenku ztělesňovanou Vendulou Křížovou, nemůže zpočátku ani
vystát, ale pak je kvůli ní ochotna obětovat i leccos ze své
kariéry.
Jaký je váš vztah ke psům ve skutečnosti?
To je správná otázka, protože já psy miluju. Bez psa si vůbec
neumím svůj život představit. Už mám sedmého v pořadí –
bohužel psí život je kratší než lidský. Prvního jsem měla
okolo dvaceti. Teď mám už čtyři roky takového krásného oříška
Máňu, bezvadnou parťačku. Nedávno jsme spolu v televizi točili
pořad Mezi námi zvířaty. Psi jsou úžasní. Dávají lásku a nic
nechtějí – taky jenom lásku.
Vaše profese může být někdy časově náročná. Není to pak z
„psího“ hlediska problém?
Trošku samozřejmě ano. Člověk si ale musí umět zorganizovat
čas. Když mám volno, má přednost pes. Takže místo toho, abych
zašla na víno či kafíčko, letím domů a jdu se psem na
procházku. A když jedu někam ven – ráda totiž cestuju – může
být Máňa u dětí. Naštěstí žijí na venkově a tam už je zvyklá a
spokojená. Zrovna teď jsem ovšem byla v Egyptě a děti odjely
na hory, a tak jsem ji dala ke kamarádce. U ní také nebyla
poprvé. Jednou, když jsem ji tam nechala trošku déle – asi tak
čtyři dny, začala milá Máňa kulhat. Odvezla jsem ji k
veterináři a ten zjistil, že jí nic není, že je naprosto
zdravá. Nepochybuji, že se mě tenkrát pokusila citově vydírat
a dala mi najevo, že bych si takové věci vůči ní neměla
dovolovat.
Nicméně vás nezlomila. Jaké to bylo v Egyptě?
Byl to poznávací zájezd. Z Káhiry jsme jeli vlakem až na
Asuán, prohlédli jsem si všechny památky – i ty, které byly
kvůli Asuánské přehradě přesunuty. Pak jsme pluli lodí po
Nilu, navštívili Karnak, Luxor. Bylo to krásné, byť to trvalo
jen týden. Čas na těchto zájezdech ale běží díky zážitkům
úplně jinak. Co mi vadilo, byly hrozné kontrasty – nóbl
hotely, ve kterých se myje podlaha čtyřikrát denně, a když z
nich vyjdete, narazíte na bídu a špínu.
Kde jste na svých cestách byla nejdál?
Nejdál jsem byla v Norsku, nahoře na Lopotech, ale počkejte,
ne – nejdál jsem byla na Islandu. Severské země – přestože
miluju slunce a teplo – mi jdou po duši. Mají zvláštní
barevnost, kupodivu velmi šťavnatou – směrem od modré po
zelenou, hnědou, béžovou, fialovou. Tahle barevná škála mi
hladí oči.
Co ještě kromě psa a cestování vám dělá radost?
Kočky – mám hned dvě; knížky – ty sebou tahám i na cesty...
Ale hlavně si teď konečně užívám to, že jsem babička. První
vnouče jsem měla, když mi bylo sedmačtyřicet, a to jsem do
role babičky ještě nedorostla. Teď už je té vnučce čtrnáct a
žije s maminkou v Rakousku. Příliš jsem si neužila ani další
holčičku, od druhého syna, které je teď dvanáct. Zato když se
loni v březnu narodil její bratříček Honzík, tak jsem své
babičkovství začala opravdu prožívat. Zrovna předevčírem s ním
byly děti v Praze – bydlí totiž u Písku – a já byla celá pryč
z toho, jak se rozkoukával v novém prostředí, jak všude
zvědavě lezl. S úžasem sleduju jeho závratný vývoj – už
žvatlá, stoupá si na nožičky – a nemůžu se dočkat, až za ním
koncem týdne pojedu a budu se s ním mazlit.
Bronislav Pražan
Snímky Jarka Šnajberková
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 12. února. |
