|
|
 Promarněná
šance
Příslib exkurze mimo lenivý hlavní proud televizní dramatiky
může mít různou podobu. První únorovou neděli večer, kdy první
program České televize uvedl v premiéře Stop a Kukačky,
opravňovala vstřícnou naději například jména „neprofláknutých“
tvůrců Jakuba Sommera či Olgy Dabrowské.
Žánrové přesahy se v televizních filmech příliš nepěstují.
Scenárista Martin Klam a režisér Sommer se o něj v
tragikomedii Stop pokusili. Klamova historka o nesmělém řidiči
tramvaje zamilovaném do stopařky, která jej omylem usvědčí
z vraždy, s níž on nemá nic společného, aby nakonec sama
usedla do vrahova auta, má nápad. Nepostrádá ani dávku
absurdní logiky, která černé anekdotě dodává lehce
existenciální rozměr.
Méně přesvědčivý už je Klam v poněkud krkolomném rozvíjení
příběhu. Zejména v nepříliš soudržném střídání fraškovitých
gagů s touhou zakotvit děj v realitě. Zmíněný rozpor umocnila
Sommerova režie. Ani on jako by se nemohl rozhodnout, zda točí
černou komedii, při které tuhne úsměv na rtech, nebo chce
diváka rozesmávat pokleslým vtipkováním – od karikatury
policistů po „osvědčené“ ozvláštňování charakteru hlavního
hrdiny jeho úchylným obdivem k normalizačnímu popíku Dalibora
Jandy.
Možná ještě rafinovaněji se pokusila vymknout standardu
televizní dramatiky scenáristka Olga Dabrowská. Její Kukačky
jsou na první pohled prototypem klasické televizní banality,
ve které autor protlačí zkarikované typy předramatizovaným
dějem k vykalkulované a předem jasné pointě. Tentokrát
v podobě příběhu zamilované dvojice, které dvojí nevěra rodičů
nejdřív zabrání, a nakonec umožní, aby se vzali. Věrnost žánru
však nebyla autorce cílem, ale příležitostí k ironii a
nadhledu.
Podmínkou úspěchu inteligentního sarkasmu je autorská
sebedůvěra a víra, že ho publikum pochopí. Ani jedním
Dabrowská zřejmě neoplývala. Možná proto se rozhodla divákům
efektně oznámit, že na vážnost se tu dnes nehraje. Nakolik se
jí to podařilo šokujícím nápadem, kdy se rodiče pokusí odradit
nápadníka tím, že dceři vymyslí (a názorně předvedou!)
úchylku, že „kadí na věci“, je minimálně sporné. Určitě však
nevkusné. Skutečnost, že příliš porozumění pro jemnou parodii
neprokázala ani přímočaře veseloherní režie Zuzany Zemanové,
ani obvyklá parta v obvyklé šarži přehrávajících herců
(Jaroslav Dušek a spol.), paradoxně není až tak podstatná.
Škoda dvojí promarněné šance.
Jan Svačina,
publicista
Foto Jiří Červený |
