|
|
 Martina
Janková:
Interpret je posel
Ve světě jste mnohem známější než doma. Vadí vám to?
Na jedné straně jsem vděčná, že mohu spolupracovat s báječnými
muzikanty, které mám kolem sebe ve Švýcarsku. Navíc do
Curyšské opery, kde již více než deset let působím, přijíždějí
pěvecké, dirigentské a režisérské špičky, takže můžeme
pracovat na vysoké umělecké a profesionální úrovni. To stále
považuji za obrovské privilegium. Na druhé straně je mi moc
líto, že se domů dostanu tak málo. Mrzí mě to, cítím vnitřní
dluh jak vůči rodině a přátelům, tak vůči českému publiku.
Proto jsem velmi ráda, že se mi nabízí příležitost poskytnout
českým posluchačům malé odškodnění v podobě koncertních
vystoupení s programem, s nímž se nesetkávají příliš často.
Můžu konečně přivézt domů to, co jsem se ve světě naučila od
skvělých hudebníků.
K plánům do budoucna se ještě dostaneme, zkusme se teď vrátit
k vašim začátkům v cizině.
Má první zahraniční zkušenost je spojena s italskou Maceratou,
kde jsem vystupovala ještě jako studentka v
Rossiniho jednoaktovce Il signor Bruscino. V česko-italské
koprodukci ji nastudovalo pražské Národní divadlo pod vedením
Gustava Kuhna. Tento přední rakouský dirigent si mě tehdy
všiml a několik let mě zval na své interpretační kurzy do
Rakouska a Itálie. Dalším krokem pak byla akademie v Basileji
a nakonec stipendijní pobyt v Mezinárodním operním studiu při
Curyšské opeře. V Basileji jsem si myslela, že nevydržím – i
z finančních důvodů – déle než jeden studijní semestr, a
vidíte, nakonec jsem tu zakotvila, získala angažmá jako
sólistka opery a jsem tu už třináct let. Začátky mimo domov
byly ale tvrdé. Zjistila jsem například, že nevystačím jen se
znalostí angličtiny, a musela jsem se přes počáteční nechuť za
půl roku naučit německy. Ale jak už jsem řekla, já se
nevzdávám, a tak jsem s pomocí Goetha a Schillera nakonec
objevila krásu tohoto jazyka a dnes jsem ráda, že ho ovládám a
můžu si přečíst třeba Fausta v originále.
K tomu, abyste zůstala, bylo ale více důvodů…
Ano, zpočátku hlavně profesní, protože v devadesátých letech
na českých scénách převažovaly Verdiho, Pucciniho, Smetanovy a
Dvořákovy opery a bylo jasné, že pro můj lehký lyrický hlas
zde není valného uplatnění. Hledala jsem směr svého hudebního
růstu v německy mluvících zemích s tradicí písňové a oratorní
tvorby a začala jsem se věnovat autorům, jako jsou Bach,
Monteverdi, Gluck, Händel, Haydn, Mendelssohn, Brahms a
Mozart. Později se k pracovním důvodům přidala i osobní pouta.
Díky působení v Curyšské opeře jsem se před lety seznámila s
komunikačním šéfem švýcarské vlády. Poprvé jsme se potkali při
státní návštěvě tehdejšího českého prezidenta Václava Havla
v Bernu, kde jsem vystupovala s Dvořákovými písněmi, a v srpnu
budeme mít ve švýcarských horách, v Glarusu, odkud pochází,
svatbu. Ačkoli je rodilý Švýcar, má rozsáhlé znalosti o české
kultuře, především literatuře, hudbě a kinematografii. Pokaždé
když jedu do Čech, vozím mu filmy a německé překlady českých
autorů. Náš dům nedaleko Bernu je plný Nezvalových, Čapkových,
Nerudových, Hrabalových a Kunderových knih. Jsem ráda, že se
mnou můj český ostrůvek ve Švýcarsku sdílí. Oba jsme získali
dva domovy, což je velká výhra. Velmi si toho vážím.
Lenka Neužilová, publicistka
Snímky Luděk Neužil
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 29. ledna. |
