|
 Jméno
z rozhlasové historie
Počátky českého rozhlasového vysílání jsou díky práci
historiků Rostislava Běhala, Jiřího Hrašeho či Josefa Maršíka
poměrně přesně zmapovány. Přesto nemůžeme říci, že bychom je
znali do všech podrobností, ačkoli od té doby uběhlo sotva
osmdesát let. Svědectví přímých účastníků příliš mnoho není,
archivní prameny jsou také poměrně skoupé. Každá nová
informace je proto vítána s mimořádnou pozorností. Pomáhá nám
doplňovat střípky do mozaiky, která se s každou novou zprávou
stává barevnější a zajímavější.
Na počátku byla zmínka v rubrice Báječní muži s mikrofonem v
loňském 41. čísle Týdeníku Rozhlas. Psalo se v ní, že z
petřínské vysílačky zazněl v roce 1920 zkušební radiofonický
koncert, na němž se podílel také jistý ing. Kuník. To jméno
není v literatuře věnované počátkům českého rozhlasového
vysílání úplně neznámé. Ve vzpomínce na experimenty s
bezdrátovým přenosem slova a hudby je uvedl technik Jan Velík,
který na petřínské vysílačce pracoval od jejího vzniku:
„Občas jsme zaslechli pokusné vysílání radiofonie z Paříže,
Königswusterhausenu, Eberswalde a z Haagu (…). Pokusy neušly
ovšem naší pozornosti a inspirovaly št. kpt. ing. Kuníka (v
dohodě s velielem stanice Petřín kpt. ing. Josefem Voborníkem)
k rozhodnutí vysílat hodinový pořad k oslavě státního svátku
28. října 1918. (…) Oba jmenovaní důstojníci sestavili program
opravdu hodnotný, z klasických děl domácích i cizích
skladatelů, uspořádaný už tenkrát podobně, jak je dnes v
rozhlasu obvyklé. K účinkování získali pěvkyni Boženu
Petanovou a tenoristu Máchu. Úlohu hlasatele převzal ing.
Voborník a ing. Kuník (pozdější generál), dobrý hudebník i
zpěvák, spoluúčinkoval. (…) ve 20 hodin začalo vysílání
koncertu, k jehož poslechu byla vyzvány stanice vojenské i
civilní, pokud měly přijímací zařízení (např. vysoké školy,
ústavy a ministerstvo pošt). Docházely příznivé posudky ze
stále větší vzdálenosti od Prahy a až v Užhorodě byla
slyšitelnost ještě dobrá.“
 Důvod,
proč se této epizodě věnuje taková pozornost, je jednoduchý.
Byl to teprve druhý pokus o rozhlasové vysílání na našem
území.
Krátce poté, co článek v Týdeníku vyšel, zazvonil telefon.
„Tady je Opatrný. Pane šéfredaktore, jsem rád, že jste zmínil
jméno Kuník. Zaslouží si to, byl to hodný a pořádný člověk.“
„Vy jste ho znal?“ zeptal jsem se.
„Jak by ne, byl to můj strýček.“
O pár dnů později jsem už seděl v bytě manželů Opatrných,
kteří mezi rodinnými památkami pečlivě opatrují několik
zajímavých odkazů k osobě, o níž jsme dosud nevěděli prakticky
nic.
Ale vezměme to popořádku.
Opravník rozhlasových omylů
Počátkem dvacátých let bylo vysílání slova a hudby bez drátu
stále ještě kuriozitou, navíc přísně hlídanou vojenskými
úřady. Armáda obsluhovala i vysílačku, která stála od
listopadu 1918 ve sklepě petřínské rozhledny a o pár měsíců
později v domku poblíž petřínské Hladové zdi. Kromě telegrafní
vysílačky v Moravské Ostravě to bylo jediné zařízení na našem
území, jež bylo schopno posílat signály vzduchem, bez pomoci
kabelu. Stanici sestavila skupina techniků z toho, co bylo
právě po ruce. Hlavní byla rychlost: ministerstvo zahraničí
potřebovalo rychlé spojení s československými ambasádami.
Právě k této vysílačce byla v roce 1919 přidělena osoba, o níž
se dosud nevědělo nic bližšího. A přitom, jak už také víme,
jde o jednoho z prvních účinkujících v českém éteru!
Mužem, o němž Jan Velík píše jako o štábním kapitánu ing.
Kuníkovi, je RNDr. František Kuník, v době, o níž mluvíme,
kapitán československé armády. Okamžik, v němž se zapsal do
historie českého rozhlasového vysílání, je jistě důležitý, ale
za pozornost stojí připomenutí celé jeho životní cesty.
Z učitele brigádním generálem
Kublov je malebná vesnice na jižním okraji křívoklátských
lesů. Turisté si ji nejspíše připomenou v souvislosti s
nedalekým vrchem Velíz, jedním z magických míst středních
Čech. Milovníci umění si zase vzpomenou na místního rodáka,
skladatele Josefa Leopolda Zvonaře (1824–1865), autora písně
Čechy krásné, Čechy mé, ale také prvních dějin české hudby.
Zatímco o mytologii už řeč nebude, druhá zmínka nás už vede k
dalšímu kublovskému rodáku – Františku Kuníkovi.
Narodil se tu 26. srpna 1888 spíš jen shodou okolností: jeho
rodiče sice z Kublova pocházeli, ale v té době už žili ve
Vítkovicích, kam otec odešel za tesařskou prací. Maminka z
Moravy přijela krátce před porodem k rodičům, jak se to často
dělávalo.
Kublovská hudební tradice přivedla Františka Kuníka k velké
celoživotní lásce – houslím a zpěvu. Podle všeho disponoval
pěkným tenorem; jeho dcera vzpomínala, že doma se svou ženou
často zpíval operní dueta a hrál na housle s jejím klavírním
doprovodem.
Ještě větší zájem než o noty měl ale František Kuník o exaktní
vědy. Poté, co v roce 1908 ukončil v Moravské Ostravě reálné
gymnázium, studoval do roku 1913 na Karlově univerzitě fyziku
a matematiku. Rok pak učil ve Valašském Meziříčí, ale přišla
válka a čerstvý učitel byl povolán na vojnu. Tady se setkal s
oborem, který měl naplnit převážnou část jeho profesního
života. Už za vysokoškolských studií absolvoval v
rakousko-uherské armádě jednoroční dobrovolnický kurz u
železničního a telegrafního pluku v Kornenburgu, a byl teď
proto přidělen k telegrafní službě. V srpnu 1914 se stal
velitelem radiotelegrafní stanice, od května 1916 povýšil na
velitele celé skupiny stanic. Celou válku strávil na srbské,
ruské, rumunské a nakonec italské frontě.
Po válce se rozhodl v armádě zůstat. Byl vybaven tou nejlepší
kvalifikací, aby pokračoval v práci u radiotelegrafní stanice
v Moravské Ostravě – jediné, která nám zbyla. Nezůstal tam ale
dlouho. Dne 30. prosince 1918 byl nadporučík Kuník převelen do
Prahy na ministerstvo národní obrany jako referent pro
radiotelegrafii a 1. srpna 1919 byl povýšen na kapitána. Kdy
přesně toho roku nastoupil do služby k petřínské vysílačce,
není z dochovaných pramenů zřejmé, ale zato víme naprosto
přesně, že 1. ledna 1926 se stal jejím velitelem a zároveň s
tím dostal hodnost štábního kapitána. Zároveň začal učit
radiotelegrafických kurzech.
V roce 1928 povýšil na majora a přešel na ministerstvo národní
obrany, kde měl v referátu radiotelegrafii. Jeho kariéra pak
stoupala ve všech ohledech: v roce 1934 profesor v kurzu pro
vyšší velitele, přednosta materiální skupiny a plukovník, v
roce 1937 brigádní generál. Za protektorátu přešel na přání
předsedy vlády generála Eliáše na ministerstvo sociální péče:
bylo to krytí pro jeho práci ve vojenském odboji. Po Eliášově
zatčení ho čekaly výslechy na gestapu, ale osudovým postihům
se štěstím unikl. Z ministerstva ovšem musel odejít a zbytek
války strávil v továrně na akumulátory. Po válce se do
vojenské služby vrátil, byl přidělen sovětské misi plukovníka
Bezglasného, ale už v dubnu 1946 byl na vlastní žádost
penzionován. Až do své sedmdesátky pak pracoval v hodinářské
firmě Julius Walter (později Chronor a OKHS). Zemřel 23.
března 1972.
Doporučuji československou značku
Na své rozhlasové hudební extempore v roce 1920 nezanechal
František Kuník žádnou osobní vzpomínku. Rozhlasová
problematika mu ale byla evidentně blízká i nadále. Své
odborné schopnosti totiž uplatnil jako překladatel příruček
pro radioamatéry, které od poloviny dvacátých let vycházely v
edici Knihovna radioamatéra v nakladatelství Beaufort. O jeho
osobních vlastnostech pak mnohé vypovídá dopis z roku 1937, v
němž radí příbuznému, jaký přijímač si má koupit:
„Odpovídám na Váš dopis ohledně zakoupení radiopřístroje.
Poněvadž bych rád, abyste měl přístřoj pokud možno dobrý, ale
současně i laciný, navrhuji Vám zakoupení přístoje fy
Microfony, jejíž prospekt Vám přikládám. Je to to totiž naše
československá firma a má přístroje nejen dobré, nýbrž i
laciné. Mimoto dalo by se u ní získati poměrně největší srážky
z ceny. Přístroje fy Telefunken jsou velmi mnoho kupovány,
neboť tato firma může platiti velikou reklamu; běží totiž o
firmu říšskoněmeckou, které záleží na tom, aby v
Československu co nejvíce pronikla. Přístroje fy Microfona
jsou přinejmenším téže jakosti...“
Životní příběh českého technika a vlastence Františka Kuníka
se s historií československého rozhlasového vysílání protnul
jen v několika krátkých okamžicích. Přesto si zaslouží,
abychom si jej alespoň tímto způsobem připomněli. Už proto, že
letos v létě uplyne od jeho narození sto dvacet let.
Milan Pokorný
Snímky archiv rodiny Opatrných |
