Číslo 4 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor se spisovatelem.
Pavlem Kohoutem.

 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 


Ivan Kraus, spisovatel

Dopis úřadu

Dámy a pánové,

váš formulář jsme vyplnili a odeslali zpátky. Žádáte nás však o vysvětlení a sdělujete nám, že naše situace není jasná. Obávám se, že nebudeme schopni nabídnout vám řešení. Naše situace je sice jasná, ale jen zanedbatelně, tedy lidsky. Uředně je však složitá.

Jak jsme již uvedli v dotazníku, máme stálou adresu v Německu. Na této adrese se však prakticky nezdržujeme, protože pracujeme většinou ve Francii a v jiných zemích. Zdržujeme se tedy – úředně řečeno – stále na adresách, z nichž ani jedna není stálá.

Také ve Francii jsme museli vyplnit tamní dotazníky, protože tamější úřady rozlišují adresu primární neboli stálou a sekundární čili přechodnou.

Podle mínění některých odborníků na nařízení a zákony je naše francouzská adresa stálou adresou přechodnou. Toho názoru je například místní notář. Místní právník však s ním nesouhlasí. Tvrdí, že můžeme na francouzské adrese být buď přechodně, nebo stále, ale nikoliv stále přechodně.

K vašim dalším dotazům:

Jako cestovní doklad používáme německý pas. Vlastníme také německý občanský průkaz, ten však potřebujme jen v Německu, tedy tam, kde se většinou nezdržujeme. Naopak ve Francii, kde většinou pracujeme, musíme mít také francouzský občanský průkaz pro občany ze zemí Evropského společenství.

K vašemu dotazu na na náš daňový status sdělujeme následujicí:

V Německu jsme vedeni berním úřadem jako malí podnikatelé. Ve Francii jsme však zaměstnanci, a to i přesto, že v této zemi nepracujeme déle než šest měsíců v roce. Dotazovali jsme se ve zdejším francouzském divadle, v němž pracujeme, proč také zde nejsme vedeni jako malí podnikatelé. Majitel divadla se poradil s právníkem, který je odborníkem na evropské záležitosti, ale ten nenalezl žádnou odpověď.

Využili jsme známosti ředitele divadla s jistým francouzským úředníkem a dozvěděli jsme se tak, že náš zdejší zaměstnanecký status je v pořádku, protože odpovídá francouzskému zákonu. Ani tento úředník nemohl však vysvětlit, jak je možné, že v Německu jsme drobní podnikatelé, a nechápal. jak je možné, že pouhým přejezdem hranic se ze zaměstnanců stáváme drobnými podnikateli.

Tento úředník dospěl nakonec k závěru, že v zákonech EU byly jisté mezery a jiné naopak přibyly právě dík novým nařízením.

Uklidnil nás však informací, že francouzským úřadům je jedno, pokud návratem do Německa přestáváme být zaměstnanci a stáváme se opět drobnými podnikateli.

Náš německý daňový poradce nás ujistil, že překročením hranic nepřekračujeme žádný zákon, protože Němcům je lhostejné, co dělají Francouzi ve Francii, stejně jako Francouzům nezáleží na tom, jak na nás pohlížejí německé úřady v Německu. Rádi bychom Vás pro úplnost ještě informovali, že kromě zmíněných států pracujeme ještě v dalších zemích.

Na rozdíl od spolupráce zemí Evropského společenství, která je zřejmě založena na vzájemném respektování různých výkladů společných nařízení, v zemích, které nejsou členy Evropského společenství, jsme povinni získat pracovní povolení. Z tohoto důvodu mi v Mexiku byl vystaven doklad na jméno Ivan František International, protože tamní úředník neopsal správně mé přijmení z pasu. Mému rakouskému kolegovi vystavil doklad na jméno John Platný Pro Všecky Země Světa. Upozornili jsme samozřejmě tamní úřad na omyl, ale protože jsme v Mexiku pracovali pouhé tři měsíce, nepodařilo se nám včas dosáhnout změny. Protože na konci angažmá hrozilo, že se nedostanu ze země kvůli nesrovnalosti mezi správným jménem (v pase) a nesprávným jménem (v pracovním povolení), ohlásil jsem nakonec raději ztrátu tohoto povolení. Tak se mi podařilo získat doklad, znějící na správné jméno. Doklad je však prozatímní a bude nahrazen definitivním, který mi bude za poplatek zaslán mexickým úřadem na adresu našeho dočasného mexického bydliště, které jsme před již půl rokem opustili.

Uznávám, že můj osobní postup byl poněkud neobvyklý, ale byl nutný pro to, abych se mohl vrátit zpět do Evropy a začít včas pracovat a být kromě toho poštovně k zastižení na naší úřední stálé adrese, na které se většinou nezdržujeme. Ta je nutná k tomu, abychom mohli vyplnit vaše dotazníky a odpovědět na vaše dnešní dotazy.

Doufám, vážené dámy a pánové, že tímto vysvětlením přispějeme alespoň částečně k tomu, aby bylo možno nás správně úředně zařadit a vystavit odpovídající dokument, potvrzující naši existenci.

Závěrem si dovoluji poznamenat, že nejvíce se doma cítíme tam, kde je naše nejstálejší místo pobytu – na jevišti.

A to kdekoliv


  Rozhovor s Pavlem Kohoutem                   Jak to vidí Jaromír Štětina                  Radiožurnál: počkejme si aspoň rok