Číslo 4 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor se spisovatelem.
Pavlem Kohoutem.

 


 

 

 

 

 

 

 

 


Jaromír Štětina, novinář a senátor

Ze kterého kmene pocházíš?

Tisíckrát jsem v době, kdy jsem jako novinář bydlel v Nairobi, pokládal otázku a tisíckrát mi byla pokládána otázka: „Z kterého kmene pocházíš?“ Vždy jsem na ni odpovídal: „Pocházím z kmene Čechů.“ Obvykle se mne pak Turkánci či Samburové otázali: „A má ten váš kmen Čechů nějaké nepřátele?“ Odpovídal jsem: „Ano, mívali jsme nepřátele kdysi dávno. Byly to kmeny Slavníkovců a Vršovců. Ale my jsme je zničili.“ – „To je dobře, to je dobře,“ pokyvovali hlavou turkánští bojovníci.

Že nastalo sucho a hlad poznáte v Keni v okamžiku, kdy se mezi chýšemi vesnic objeví muži s mačetami, oštěpy a secondhandovými kalašnikovy. Nastává boj o louži, ze které pije dobytek, a o louku, kterou ještě nesežehlo slunce. Ve městech se objeví krávy. Vychrtlé, zubožené, hnané pastevci v červených suknicích se proplétají mezi automobily, spásají trávu na záhonech, papíry a odpadky na smetištích a pijí z městských kašen.

Boj o přežití se začíná glorifikovat konfesní či kmenovou příslušností a skryté tribalistické vášně ovládají ty nejméně vzdělané a sociálně nejslabší. I otázka Which tribe are you coming from? každodenně pokládaná ve zdvořilostní konverzaci začne nabývat jiného než společenského tónu. Jsi-li z jiného kmene, musí ti být mačetou useknuta ruka či hlava, nebo jsi zapálen s ostatními v kostele, jako se tomu stalo v západní Keni v Eldoretu nedávno. Začíná-li hlad a sucho, prudce se zvyšuje počet obyvatel nairobských slumů, které jsou vlastně obrovitými uprchlickými tábory pro ty, které schnoucí subsaharská krajina neuživí.

Jeden takový nairobský slum jsem znal důvěrně. Jmenuje se Kingstone, běloši se mu vyhýbají na sto honů a státní police vyjmula tuto milionovou skrumáž chatrčí a lidské bídy ze své jurisdikce. V Kingstone má kostel můj přítel Patrick. No, kostel. Je to dřevěná chýše s třiceti lavicemi a děravou střechou. Občas jsem tam chodil na Patrickovy mše, aniž by mne zajímalo, jakou z desítek prapodivných prostestantských církví reverend představuje. Bohoslužby s tancem, bubny, spontánním zpěvem a podivuhodnými masovými psychózami byly fascinující. Patrick křepčil, smál se, plakal, strhujícím způsobem hlásal pravdu svého Boha. Padal vyčerpáním, třímal bibli, pokládal ji hříšníkům na čelo, sípal a volal: Hosana. S ním desítky lidí z Kingstone. Byli mezi nimi uprchlící ze všech koutů a kmenů Keni. Kikujové, Luhjové, Luové, Kalendžinové, sem tam nějaký Samburu nebo jemu příbuzný Masaj. Z kterého kmene pocházel Patrick, si už nepamatuju. Vím jen to, že Luové dnes v Kingstonu ubíjejí Kikuje a naopak.

Zatím zahynuly v Keni stovky lidí a desítky tisíc lidí prchají do Ugandy a Tanzánie. To je bilance několika týdnů. V roce 1994 zahynulo ve Rwandě, kvůli lhostejnosti světa a neschopnosti OSN, osm set tisíc Hutů a Tutsiů za několik měsíců.


  Rozhovor s Pavlem Kohoutem                   Jak to vidí Jaromír Štětina                  Radiožurnál: počkejme si aspoň rok