|
|
 Pavel
Kohout,
spisovatel
Jak vzpomínáte na léta strávená v Dismanově souboru?
Jako na základ všeho, co v mém životě mělo přijít. Do souboru
jsem se přihlásil v roce 1943, to mi bylo patnáct let. Správně
se ukázalo, že nejsem talentovaný herec, ale jako jediný z
neúspěšných uchazečů jsem byl přijat. Odmítal jsem totiž
odejít a schovával jsem se tam tak dlouho, až mě z
milosrdenství přijali a já pro ně začal psát. Atmosféra, která
tam tehdy panovala, měla blízko k sentimentalitě a
bolestínství, což nás všechny nějak poznamenalo, ale pozitivní
bylo naše nasměrování k pokusům o uměleckou tvorbu. Díky
Dismanovi jsem prožil Pražské povstání v samém centru dění.
Pátého května jsme přišli natáčet hru o Daidalovi a Ikarovi,
ale místo textů jsme dostali do rukou šroubováky, abychom ve
vinohradské budově odstranili všechny německé nápisy. A pak
začalo Povstání. Teprve druhého dne jsem se dostal domů k
rodičům. Takže budova na Vinohradské třídě pro mě znamená
patetický vstup do života po všech stránkách.
Měl váš poválečný rozchod s Miloslavem Dismanem spíše důvody
politické, nebo generační?
Disman nestál na jiné politické straně než my, ostatně jako
komunista „přežil“ nás všechny, co jsme byli později
vyloučeni. Nám – Karlu Kynclovi, Jiřímu Horčičkovi a několika
dalším – se zdál nikoli kontrarevoluční, ale málo revoluční.
Řekl bych, že to byl tak trochu souboj synů s
konzervativnějším otcem.
S Karlem Kynclem a Ludvíkem Čermákem jste díky Josefu Kolářovi
na Mezinárodní výstavě rozhlasu v roce 1948 utvořili trojici,
která provázela návštěvníky i posluchače živým vysíláním. Co
pro vás MEVRO znamenalo?
Vy jste jmenoval nás tři, ale s námi tam jako Mevrušky, jacísi
rozhlasoví duchové, pracovaly ještě dvě dívky: Věra Joudová,
skvělá herečka, která bohužel o několik let později spáchala
sebevraždu, a Alena Vránová, pozdější Pyšná princezna. I když
jsem tehdy platonicky miloval Věru, navázal jsem tam první
kontakt s Alenou. Za rok se proměnil ve vztah, za dva ve
svazek a za další dva zmizel, ale MEVRO pro mě znamená i tuto
stránku života. Samozřejme to, že jsme prakticky v jednom tahu
psali, organizovali, vysílali, naživo, s úžasnou zpětnou
vazbou, byl pro nás všechny ohromný profesionální posun.
Naučili jsme se spoustu věcí, které se nám později velice
hodily.
Jak se vyvíjel váš vztah ke Karlu Kynclovi?
Karel Kyncl byl podstatnou součástí mého života od patnácti
let a až do jeho smrti jsme se nerozešli. Byli jsme si blízcí,
i když jsme každý byl úplně jiný – on racionální ironik s
darem suchého humoru, já spíš dlouho jeho opak –, ale přesto
jsme k sobě našli snadno cestu. Spojuje mne s ním kromě mnoha
jiných situací i docela bizarní zážitek z roku 1969, kdy jsme
se sešli v Karlových Varech – já naposled jako návštěvník domu
spisovatelů a on jako pacient. Tehdy už nám tamní policie
dávala najevo, že jsme nevítané osoby, zatímco veškerý
personál a hosté nám naopak projevovali vřelé sympatie. Byl to
takový život mezi ledem a ohněm. Víte, kdy jsem naopak zažil
jednu z největších radostí mého života? V polovině
devadesátých let jsem přijel do Prahy a taxík mě vezl Kaprovou
ulicí. Tam jsem uviděl frontu lidí až za roh, v té době už
něco naprosto neobvyklého, a tak jsem nechal zastavit, abych
zjistil, co se děje. Řekli mi, že v knihkupectví má Karel
autogramiádu: postavil jsem se tedy do fronty a když jsem
došel až k němu a požádal ho o podpis, málem ho ranila
mrtvice.
Milan Pokorný
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 15. ledna.
|
