|
|
 Jiřina
Šiklová,
socioložka
Co učitelé nemají v osnovách
To, že mladí lidé jsou zkažení a nic z nich nebude, říkali
dospělí již ve starém Řecku, v době Sokratově. On se tehdy
naopak mládeže zastával, a tak ho nakonec obvinili, že mladé
lidi kazí a odsoudili k smrti. Dnes se za totéž nepopravuje, a
tak mohu studenty a studentky z gymnázia ve Svitavách
obhajovat beze strachu.
Pozvali mne tam na besedu, představila jsem se, vyprávěla jim
o sociologii, demografii, dobrovolnictví, nevládních
organizacích a sociální práci. Nějak z toho vyplynulo, že mám
osobní zkušenosti i z vězení, a to je zvláště zaujalo. Řekla
jsem, že to nebylo za krádež kostky másla v samoobsluze, ale
za zasílání, neboli ilegální pašování rukopisů knih do
zahraničí, kde je pak přátelé z exilu tiskli a zase sem zpětně
– tajně – dopravovali, neboli pašovali.
Pochopitelně,
že studenty zajímalo, jak to ve vězení tehdy vypadalo. Mne
zase zaujaly jejich otázky. Ty co kladli veřejně, ty co kladli
na chodbě, ale i ty co mne poslali e-mailem. „Proč se ty
knížky vydávaly v zahraničí a ne tady?“ „Proč je lidi neměli
číst? Co v nich bylo, že je zakázali?“ „Proč jste je vozili
přes hranice sami a neposílali poštou?“ „Autem to bylo
levnější? A vy jste sama řídila?“ „Bylo to tehdy lepší, než je
to dnes, nebo naopak?“
Odpovědět by se snad dalo esejí, popisem konkrétního případu
nebo románem. Jen ne frázemi, paušalizací. Ti mladí lidé slyší
a čtou tolik stížností a kritiky na současnou dobu a do
detailu znají skandály, které provázejí naše dnešní politiky,
že si někteří myslí, že žijí v jednom z těch nejhorších světů.
Obsah knihy George Orwella, o kterém jsem se taky zmínila,
jasně promítali na naši českou současnost. To sice kdysi moje
děti dělaly také, ale to se psal opravdu rok 1984, Sovětský
svaz nám do brdských lesů umisťoval (prosím, bez referenda!)
rakety s jadernými hlavicemi a hraniční pásmo bylo obehnáno
ostnatým drátem a kilometrovým pásmem, do kterého se nesmělo
vstoupit.
Zájem a podiv gymnazistů vzbudilo i to, že jsem dvacet let
neměla cestovní pas, že taky před dvaceti, třiceti lety byl
bytů nedostatek a že na možnost koupit si auto se čekalo
několik let. Rodiče patrně svým dětem již nevyprávějí příběhy
ze svého mládí a učitelé to zase nemají v osnovách.
Měla jsem z té besedy radost i smutek. Radost z toho, že mladí
lidé mají zájem, dovedou naslouchat, nebojí se ptát a jsou
kritičtí k současnosti. Teprve na podkladě takových rozhovorů
si člověk uvědomí, co všechno se za těch osmnáct let změnilo.
Smutek ve mně vyvolala tato úvaha: tehdy se nesmělo veřejně
nic kritizovat, a tak někteří, aby si svoje tehdejší mlčení
vynahradili, dnes neustále všechno jen a jen kritizují.
Studenti pak mají dojem, že žijí v jednom z nejhorších typů
společnosti.
A tak mne napadlo: pochválím-li dneska něco a konstatuji-li,
že lidem se dnes žije lépe a nebojí se ozvat, jsem konformní,
nebo již zase nonkonformní? |
