|
|
 Ivan
Klíma,
spisovatel
Nejednoznačné a nejednoduché vidění světa provází vaši tvorbu
od samých počátků. Vaši hrdinové nejsou černobílí, recenzentům
zejména v šedesátých letech často vadilo (a občas stále vadí),
že není jasné, k čemu chcete své čtenáře vychovávat. Dnes jako
před čtyřiceti lety s nepohodlným kritickým polemismem říkáte:
Nevstoupili jsme do žádného ráje.
V roce 1990 jsem napsal skeptický článek nazvaný Čtyřicet let
v nás. Varoval jsem v něm, že nemůžeme čekat žádné zázraky, že
všechno bude daleko složitější, než se může zdát. Proto nejsem
nijak přehnaně zklamaný z toho, co se dnes děje. Vždyť dnešní
mladá generace je vychovávána tou, která vyrostla v minulém
režimu.
Není to alibismus? V roce 1938, dvacet let po vzniku
republiky, se nešvary doby už dávno nesvalovaly na
Rakousko-Uhersko, a to tu Habsburkové vládli skoro desetkrát
déle než komunisti...
Určité způsoby chování ale zůstávají. Myslím, že tradice hraje
důležitou roli. Člověk je bytost historicky proměnná, ale své
pozitivní i negativní vlastnosti si nese staletími. Jde o to,
jak je nastaven společenský systém. Ten současný aspoň
nepotlačuje pozitivní vlastnosti, pokud uznáme, že mezi ně
patří touha po svobodě, touha po spravedlnosti.
Zároveň ale nijak zvlášť nebrání ani těm špatným
vlastnostem.
To máte pravdu. Mírně sice brání zločinnosti, ale asi daleko
méně důrazně, než by si lidé přáli. Mám pocit, že dnešní doba
spoustu lidských vlastností – kladných i záporných – spíš
toleruje.
Intelektuál by měl být skeptik, měl by pochybovat, jinak
nemá právo nazývat se tak. To je jedno z vašich témat.
Uvažujete často nad tím, jaké cesty k ráji se lidstvu nabízely
a nabízejí. Dřív to byla ideologie, dnes její místo zaujala
spíš technika.
Technika sama o sobě, stejně jako jakákoli ideologie,
nepřispívá ani ke štěstí, ani k neštěstí. Může sloužit a může
i zotročovat. To platí o automobilech, o počítačích, o
náboženství, obecně o všem, co člověka obklopuje. Často se
zdůrazňuje, že umění žít je spojeno s něčím nadosobním, s
obětavostí. Jenže nadosobní ideály mohou být naprosto scestné.
Důležitější než sloužit nadosobním ideálům je umět odhadnout,
jestli ta služba není otroctví. V mé generaci byla spousta
lidí, kteří propadli krásné, vznešené myšlence komunismu a
obětovali jí své životy, a přitom to byla jedna z řady
neuskutečnitelných vizí. Je zajímavé, jak všechny utopie
pohrdají spravedlností, jak jsou kruté. Vezměte si třeba jen
Campanellův Sluneční stát ze začátku 17. století: už za to, že
by žena chtěla dlouhou sukní zakrýt ošklivé nohy, žádal trest
smrti. Vyžadoval také, aby se člověk sám doznal k hříchu či
k polickému zločinu, prosil o svůj trest a teprve potom byl
potrestán.
Milan Pokorný
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 12.
11.
|
