|
|
Normalizační doba nahlédnutá ze dna
Podle exilového románu Jana Pelce ...a bude hůř (zvláště pak
podle jeho první části) natočil Petr Nikolaev nepřikrášlenou
evokaci normalizačního období, nahlíženého očima
„hašišákovitých“ vlasatců, svérázné odrůdy hippies, která k
nám pronikla se zpožděním. Do protispolečenské opozice, do
„podzemí“ ji zahnalo ostouzení a policejní tlak.
Režisér své hrdiny, mládence i děvčata, neidealizuje: ukazuje,
jak pijí – dokonce i přípravky na čištění oken, zachycuje
jejich vulgární mluvu a bezskrupulóznost, s níž i krádež
považují za přijatelnou. Přibližuje jejich hudební zájmy,
nezastírá jejich omezený, zdevastovaný duchovní obzor ani
jejich opovržení vůči „spořádaným“ spoluobčanům. „Krávo,
koukej mazat do práce!“ napadnou ženu, která se pozastaví nad
jejich ranním opileckým vrávoráním. Jejich existence, určená
nejčastěji hospodou, případně sportovním piknikem, se pohybuje
na hranici příživnictví (to je ostatně důvod, proč nikde
nepracující individua stíhá policie), žebrání či přímo
bezdomovectví. Není divu, že jejich „hledání svobody“ je
veskrze nihilistické.
 Když
se protagonista Olin (Karel Žídek), čerstvě propuštěný z
blázince (důvod pobytu prozrazují sotva zhojené jizvy na
zápěstí), vrací mezi kamarády, dává najevo okázalé pohrdání
nejen policejní šikanou, dobovým vkusem (hlavně v oblasti
populární hudby), ale také veškerými konvencemi – ať už se
týkají milostných vztahů či státní hymny.
Režisér věrohodně vypodobňuje vzhled svých hrdinů, jejich
zanedbaný a špinavý zevnějšek (nikoli náhodou se jedné postav
přezdívá Špína), zašlou kůži na rukou i smutek za nehty.
Samotný Olin, jemuž film věnuje největší pozornost, je hubený,
zarostlý mladý muž s pronikavýma, pichlavýma očima a vlasy
padajícími do půle zad. Povětšinou je klidný a vyrovnaný, jako
by v sobě skrýval zvláštní charisma evokující starozákonní
proroky; sám se ale ztotožňuje s údělem věčného „somráka“.
Když se dostane k pouličním počišťovačům, pochvaluje si, kolik
cigaretových nedopalků najde při zametání ulic. Přitom je
oproti románové předloze výrazně zušlechtěn, vypadla například
celá rovina rodinných konfliktů věnovaná selhání jeho vůle i
zodpovědnosti. Režisér hrdinům dokonce přisuzuje pozoruhodnou
mravní vyspělost: jsou schopni nepředstíraného soucitu,
vzchopí se k projevu solidarity s podobně postiženými lidmi.
Černobíle natočený film, záměrně zrnitý a málo citlivý k
odstínům, v každém záběru prozrazuje všudypřítomnou devastaci
městské zástavby i krajiny severních Čech, které vévodí
kouřící tovární komíny. Letecké pohledy na zvrásněnou, pustou,
jakoby měsíční krajinu vypovídají o stavu doby i lidských duší
více než cokoli jiného. Sugestivitu podávaného obrazu umocňuje
inscenační i vypravěčská obratnost, s níž je vykreslována do
sebe uzavřená, vyobcovaná komunita, její svébytné rituály i
způsoby komunikace.
Jan Jaroš, filmový publicista
Foto archiv |
