|
|
 Jiřina
Šiklová,
socioložka
Podzimní přemítání
Jsem na chalupě. Ještě je docela teplo, ale ranní mlhy
zvedající se nad lesním podrostem vzbuzují ve mně melancholii
a nutí mě k přemítání nad létem, s nímž jsme se před pár týdny
rozloučili. Co hezkého jsem prožila, co jsem udělala, co se
změnilo od loňského roku? Samozřejmě, vzhledem k mému věku je
za tím i nevyslovená otázka, zda tady příští léto ještě budu,
zda stačím svými silami na to, co je na každé chalupě nezbytně
potřeba udělat.
Mění se to tady. Řada stromů, které zde byly před pětatřiceti
lety, kdy jsme chalupu koupili, byla již dávno vykácena. Mé
děti se samy změnily v rodiče, jejich děti se již mezi sebou
neperou, nemlátí kyblíčky a moje umění vyfouknout krásné
duhovky z mydlinových bublinek je již neohromuje. Většinou sem
ani nejezdí. „Je tu nuda a pořád chcete, abychom něco
dělali...“ No, alespoň je tu klid. Snad až příliš.
Ale co kontinuita věcí, prostředí a vlastně i části mého
života? Byla všechna moje práce nadarmo? Nikdo už o ni nemá
zájem?
Nemusím a nepotřebuji vlastnit už skoro nic. Hezké vztahy
s příbuznými a přáteli jsou pro stáří důležitější než
nemovitosti. Pozornost svých dětí si naštěstí majetkem nemusím
kupovat. Co potřebuji, zatím mám, a čím budu starší, tím toho
budu potřebovat méně a méně. Bohužel i bohudík. Sjezdové lyže
si už určitě kupovat nebudu, na sportovní bundě oceňuji více
její nepropustnost než módní střih a barvu. Nelpím na věcech,
a přesto bych chtěla, aby se někdo z mých blízkých, někdo z té
následující generace, ujal alespoň části těch věcí, které
jsem během půle svého života nashromáždila. Nikdo mně za to
nemusí být vděčný, ale chtěla bych, aby ten, kdo přijde po
mně, měl k prostředí, které jsem já měla ráda, také hezký
vztah.
Čtu si pod dubem, trochu medituji a najednou vnímám i to, co
se děje na zahradě. „Mám rád, když je ten trávník nízký,“
zaslechnu a ještě než se ozve zvuk sekačky, pronese tentýž
člověk: „Pak vyměním ty klády u ohniště, jsou celé
ztrouchnivělé, a narovnám kameny přede dveřmi. Ten poslední
příval deště s nimi pohnul,“ říká mužský hlas, který dobře
znám. Je skoro stejný, jako má můj syn, ale on tu teď není.
Pracovat začal, spontánně, bez připomínání, jeden z mých
vnuků. Zamiloval se, našel si milou holku, třeba sem budou
časem jezdit a na zarostlém pískovišti si budou dělat bábovky
moje první pravnoučata. A chalupa snad neosiří, i když já tu
nebudu.
Podobná přání mají skoro všichni, kdo tvoří moji generaci.
Neděkujte nám, ale starejte se o věci a vztahy, kulturu,
kterou jsme zde zanechali, a trochu, prosím, v tom, co zde po
nás zůstalo, podle svého pokračujte. Ta naše země za to stojí. |
