|
|
 Ivan Kraus,
muž na vlastní stopě
Proslavil jste se knížkami o životě své rodiny, ale zdá se,
že v poslední době se stále víc posouváte do prostoru, který
bravurně ovládal třeba Art Buchwald. Můžeme u spisovatele
hovořit o politické klauniádě?
Určitě. Paradoxy a absurdity, které přináší život, jsou
úžasně bohatým zdrojem námětů. Jde o to, vyjádřit je
odpovídajícím způsobem. Nesmí to být esej, a už vůbec ne
politický komentář. Člověk navíc musí být při psaní velice
opatrný. Když jsem začal znovu psát pro české čtenáře, říkal
jsem si: Dlouho jsi tu nežil, spoustu věcí nevíš, nemluv jim
do toho, a hlavně říkej „my“, ne „vy“. Ale brzy jsem zjistil,
že takzvané české problémy jsou společné pro celou Evropu.
Například závist: setkáte se s ní ve stejné míře v Praze jako
v Paříži, v Ženevě, v Amsterodamu, ve Vídni. Nemám rád, když
se říká, že jen my Češi dovedeme nepřát svému sousedu hezčí
záhon. Úplně stejně se chová Francouz i Ital.
Úplně na začátku vaší autorské kariéry byl literární kabaret.
A taky první kontakt s rozhlasem.
Někdy v roce 1962 nebo 1963 mi překladatel z angličtiny Zdeněk
Milt otevřel dvířka do ostravské rozhlasové redakce a já začal
přispívat do pořadu Z kabaretní zásuvky. Dodnes si pamatuji
ten úžasný pocit, když jsem se dozvěděl, že můj text bude na
jakémsi slavnostním večeru číst sám Antonín Zíb, klasik
rozhlasového herectví!
Jaký vztah k rozhlasu máte dnes?
Já mám rádio rád, a není to klišé. Dobře se s ním cítím jako
jeho posluchač i jako autor nebo interpret vlastních textů.
Důvodem je především intimita, kterou mi kontakt s rádiem
poskytuje. Rozhlas nemá potřebu šokovat. Patřím mezi lidi,
kteří ho poslouchají velmi pozorně, a nedám na něj dopustit.
Je-li program dobrý (a Český rozhlas naštěstí tuto tradici
udržuje), přináší jedinečné podněty pro naši imaginaci. Umožní
nám být nejen pasivními konzumenty, ale spoluúčastníky děje,
dovoluje nám, abychom si ho pomalu a s rozkoší vychutnali.
Doufám, že má před sebou dobrou budoucnost.
Jak jste se od „politické klauniády“ dostal k příběhům vaší
vlastní rodiny?
Rodinné téma se v mém psaní objevilo jako projev nostalgie,
možná i sebeterapie. Když jsem tam venku chtěl psát, musel
jsem začít tím, co jsem znal: moje první knížka To na tobě
doschne je totálně apolitická. Teprve do dalších knih se mi
vplížily historické souvislosti. Když už jsem se v tamní
situaci zorientoval, začal jsem psát pro švýcarské noviny to,
co jsem předtím dělal doma: satiru, o které se říká, že není
nic jiného než kritika smíchem. Od té doby jsem vlastně „muž
na vlastní stopě“. Art Buchwald, kterého jste zmínil, je
králem tohoto žánru. Líbí se mi metoda, kterou používal:
neříkal „my republikáni“ nebo „my demokrati“, dokonce ani ne
„my Američani“, ale „my lidi“.
„Tento svět pomíjí. Vše důležité spěchá kolem nás. Času se
nám nedostává. Nešustěte a zavírejte dveře.“ Když čtu tenhle
Nápis v chrámu z vašeho cyklu Zenové příběhy, nemůžu
nevzpomenout Woody Allena.
Toho mám taky rád. Banalizace patosu. Bůh, svědomí,
nirvána, jiná dimenze – dobře, ale já mám rýmu...
Na rozdíl od umělců, kteří své povolání mytizují, vy s
heroizací údělu spisovatele bojujete: múza v jedné vaší
povídce je přísná, nepřitažlivá, protivná ženská.
Ve mně je kus plebejce, který nemá rád klišé. To neznamená, že
si nečtu v Černém, v Peroutkovi. Zajímá mě, jak ovládali svou
profesi, jak uměli pojmenovat věci. Peroutka například napsal:
„Dozvídáme se, že pan Vančura vydal se na výlet po vlastech
českých, aby hovořil o humoru. Nedovedeme si představit méně
vhodného autora pro tento účel.“ Cítíte tu noblesu? Tenhle
druh psaní ovšem není políbení múzou, ale práce, myšlenkový
výkon. A tak se to ve mně pere: plebejec a milovník Peroutky.
Sám si protiřečím.
Milan Pokorný
Foto Jarka Šnajberková
|
