|
|
 Jaromír
Štětina, senátor
Pianino prezidenta Landsbergise
V září navštívila oficiální delegace Senátu tři baltské státy:
Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Kdybych ji měl ohodnotit jednou
větou, řekl bych, že to byla návštěva v zemích s podobnou
historickou zkušeností jako má Česko. Mohl bych rozvádět
obdivuhodnou shodu tří prezidentů oněch zemí, tří jejich
premiérů a tří šéfů baltských parlamentů ve věci amerického
radaru u nás. Pobalťané jej unisono považují za významný
bezpečností prvek pro celou Evropu. Estonský prezident Toomas
Hendrik Ilves nám dokonce jasně řekl: „Závidím vám americkou
nabídku.“ Mohl bych mluvit o znepokojení nad silovými postupy
Ruska, nad nekolegiální plynovou rourou z Ruska do Německa
Baltským mořem, obcházející ostatní země, mohl bych
připomenout i jasnou podporu Gruzie proti kremelské politice.
Neudělám to, protože se chci podělit o svůj nejsilnější
zážitek z návštěvy.
V roce 1992 byla budova litevského parlamentu obklíčena
sovětskou armádou a speciálními vojsky OMON, které měly
demonstrovat, že snahy Litvy o samostatnost neprojdou.
Parlament bránila pestrá a špatně ozbrojená, nicméně odhodlaná
domobrana. Odpor proti sovětské okupaci země vedl tehdy
Vytautas Landsbergis, později první prezident osvobozené Litvy
(dnes velmi aktivní poslanec Europarlamentu). Landsbergis byl
muzikolog a muzikant a v předpokoji své pracovny v parlamentu
měl pianino, velké černé křídlo. Jako novinář jsem tehdy
v obklíčeném parlamentu strávil asi týden a nocoval jsem ve
spacím pytli pod oním pianinem.
Když krize vrcholila a sovětští vojáci začali střílet u
vilniuské televizní věže do lidí, oslovil mne Landsbergis
s prosbou, zda bych nedoručil dopis našemu tehdejšímu
prezidentovi Havlovi. Hned druhý den ráno jsem vykličkoval
z parlamentu, osedlal našeho redakčního žigulíka a hnal se
s Landsbergisovým dopisem černými hvozdy přes Smolensk do
Moskvy. Bylo minus třicet a všude metr sněhu. V dopise byla
Landsbergisova prosba o podporu myšlenky samostatnosti Litvy.
Druhý den jsem dopis odevzdal tehdejšímu našemu velvyslanci
Rudolfovi Slánskému a ten jej okamžitě postoupil Havlovi.
Několik dní nato, jako jeden z prvních evropských politiků,
vydal Havel prohlášení na podporu samostatnosti Litvy.
Letos jsem po patnácti letech poprvé vstoupil do budovy
litevského parlamentu. Srp, kladivo a rudou hvězdu nahradily
symboly litevské státnosti. V místnosti, kde kdysi Landsbergis
pořádal vzrušené tiskovky, nás přijal dnešní předseda Sejmu
Litvy Viktor Muntian. Z okna bylo vidět Vilnius, krásné město,
které se změnilo ze sovětského spícího šedého provinčního
sídla v moderní evropskou metropoli.
Když jsme odcházeli, nahlédl jsem za přivřené dveře. Pianino
tam pořád stojí. Věci jsou na svých místech. |
