|
|
 Jan
Svačina,
publicista
Hodina
klavíru
Analyzovat většinu původní televizní dramatické produkce by
bylo stejně směšné, jako vynášet estetické soudy o
umělohmotných trpaslících z vietnamských tržišť. Občas si však
některý titul kritickou pozornost zaslouží. Příkladem takové
výjimky z pravidla je televizní film scenáristy Jiřího Hubače
a režiséra Zdeňka Zelenky Hodina klavíru, jehož premiéru
uvedla letošní první podzimní neděli večer Česká televize.
Východiskem Zelenkova filmu byl třetí, nerealizovaný příběh
Hubačova alkoholika Káry, kterého před lety v Ikarově pádu a
Tažných ptácích mistrně zahrál Vladimír Menšík. Na žádost
Zdeňka Zelenky a Bolka Polívky přepsal Jiří Hubač svůj
tehdejší scénář pro dnešní potřebu, a hlavně pro Polívku
v hlavní roli. Okolnosti vzniku bezpochyby nepostrádají
atraktivitu pohledu do zákulisí. Pro současné vyznění Hodiny
klavíru mají však význam jen co do zachované míry věrnosti
dobové poetice a způsobu vyprávění příběhu. Právě ona se stala
určujícím limitem dosaženého výsledku.
Hodina klavíru dokazuje, že mnohé z Hubačova autorského
rukopisu má nadčasovou kvalitu. Pozoruhodné je dodnes jeho
umění stvořit z dialogů a situací živou, lidsky uvěřitelnou
postavu. Tentokrát zejména oba hlavní hrdiny – pianistu Stáru
a zřízence Mandíka. Zejména z hlediska současného přímočarého
pocitového dryjáčnicví je obdivuhodná i Hubačova schopnost
vybalancovat pohyb na samé hranici sentimentu a v tomto
případě i zvěrohodnit závěrečný patos dojímacího finále.
Méně schopné života se naopak v Hodině klavíru ukázalo být
lineární, jakoby zpomalené rozvíjení příběhu obou
abstinujících alkoholiků. Zdlouhavé řazení ilustrativních a
předem odhadnutelných epizod, které se vleče zhruba do tří
čtvrtin filmu, je zřejmě atavismem, zděděným z dob vzniku
původního scénáře. Nebezpečí ztráty dramatické dynamiky zřejmě
nepostřehla dramaturgyně Lída Hustolesová, a nijak se s ním
nepokusil vyrovnat ani režisér Zdeněk Zelenka. Zachránit
situaci tak nemohl ani zcela mimořádný výkon Bolka Polívky
v hlavní roli pianisty Stáry, ani poctivá snaha a nevídané
nasazení ostatních tvůrců.
Bez potřebného vnitřního napětí, které by strhlo diváka,
zůstala Hodina klavíru pod horizontem svých možností. Že i to
je vysoko nad standardem aktuálních pokusů o televizní drama,
je téma na jinou glosu. |
