Číslo 41 / 2007.

V TOMTO ČÍSLE:.
Velký rozhovor s hercem.
Viktorem Preissem.

 




 

 



 

 

Jan Svačina, publicista

Hodina klavíru

Analyzovat většinu původní televizní dramatické produkce by bylo stejně směšné, jako vynášet estetické soudy o umělohmotných trpaslících z vietnamských tržišť. Občas si však některý titul kritickou pozornost zaslouží. Příkladem takové výjimky z pravidla je televizní film scenáristy Jiřího Hubače a režiséra Zdeňka Zelenky Hodina klavíru, jehož premiéru uvedla letošní první podzimní neděli večer Česká televize.

Východiskem Zelenkova filmu byl třetí, nerealizovaný příběh Hubačova alkoholika Káry, kterého před lety v Ikarově pádu a Tažných ptácích mistrně zahrál Vladimír Menšík. Na žádost Zdeňka Zelenky a Bolka Polívky přepsal Jiří Hubač svůj tehdejší scénář pro dnešní potřebu, a hlavně pro Polívku v hlavní roli. Okolnosti vzniku bezpochyby nepostrádají atraktivitu pohledu do zákulisí. Pro současné vyznění Hodiny klavíru mají však význam jen co do zachované míry věrnosti dobové poetice a způsobu vyprávění příběhu. Právě ona se stala určujícím limitem dosaženého výsledku.

Hodina klavíru dokazuje, že mnohé z Hubačova autorského rukopisu má nadčasovou kvalitu. Pozoruhodné je dodnes jeho umění stvořit z dialogů a situací živou, lidsky uvěřitelnou postavu. Tentokrát zejména oba hlavní hrdiny – pianistu Stáru a zřízence Mandíka. Zejména z hlediska současného přímočarého pocitového dryjáčnicví je obdivuhodná i Hubačova schopnost vybalancovat pohyb na samé hranici sentimentu a v tomto případě i zvěrohodnit závěrečný patos dojímacího finále.

Méně schopné života se naopak v Hodině klavíru ukázalo být lineární, jakoby zpomalené rozvíjení příběhu obou abstinujících alkoholiků. Zdlouhavé řazení ilustrativních a předem odhadnutelných epizod, které se vleče zhruba do tří čtvrtin filmu, je zřejmě atavismem, zděděným z dob vzniku původního scénáře. Nebezpečí ztráty dramatické dynamiky zřejmě nepostřehla dramaturgyně Lída Hustolesová, a nijak se s ním nepokusil vyrovnat ani režisér Zdeněk Zelenka. Zachránit situaci tak nemohl ani zcela mimořádný výkon Bolka Polívky v hlavní roli pianisty Stáry, ani poctivá snaha a nevídané nasazení ostatních tvůrců.

Bez potřebného vnitřního napětí, které by strhlo diváka, zůstala Hodina klavíru pod horizontem svých možností. Že i to je vysoko nad standardem aktuálních pokusů o televizní drama, je téma na jinou glosu.


  Rozhovor s Viktorem Preissem                     Jak to vidí Ivan Klíma                       Africká reportáž Pavly Jazairiové