Číslo 41 / 2007.

V TOMTO ČÍSLE:.
Velký rozhovor s hercem.
Viktorem Preissem.

 




 


 

 

 

 



 

 

Kde jsou hranice přizpůsobení?

Získat místo na výsluní si často vyžádá ústupky před vlastním svědomím, avšak v represivních režimech se již vysloveně jedná o vědomou kolaboraci s mocí, o spolupodíl na zločinech. Přesně to potká snaživého intelektuála Clericiho ve filmovém dramatu Konformista (vysílá ČT 2  ve středu 10. října ve 21.30).

Clerici je pověřen, aby se vetřel do důvěry protifašistického aktivisty, svého někdejšího profesora. Ačkoli je příliš zbabělý, aby si ruce potřísnil krví nevinné oběti, umožní její fyzickou likvidaci. Ve filmu ovšem není důležitý samotný příběh, plynoucí vcelku nehnutě a s důrazem na vytříbenou vizuální stránku, nýbrž proces rozlomení jednoho lidského charakteru, proces překonávání zábran až k onomu osudnému bodu, od něhož již není návratu.

Nejhorší jsou snaživí intelektuálové... Jean-Louis Trintignant jako KonformistaRežisér Bernardo Bertolucci, inspirován předlohou Alberta Moravii, natočil toto závažné zamyšlení nad svody osobního sebeprosazení před 37 lety – a dodnes musíme obdivovat, s jakou obratností se vyhnul plochým politickým frázím i modelačním schématům. Protokolárně naléhavé vylíčení předválečné doby, kdy vzmáhající se fašismus již odstraňuje protivníky, přitom postrádá obvyklá expresivní klišé, chybí jednoznačná hodnotící znaménka, jaká vídáme v podobných příbězích. Titulního hrdinu poznáváme i zásluhou množství retrospektiv vracejících se až k dětským zážitkům.

Kamaraman Vittorio Storaro pečlivě pojednal studenou odlidštěnost dění v pompézním scénografickém řešení obludně rozlehlých vládních úřadů, vedle nichž i v nichž se člověk vysloveně ztrácí. Jedině v zešeřelých, starobyle zařízených bytech, kde hrdinové diskutují, probleskuje víra v pozitivní změnu A oduševnělost. Avšak i sluneční svit, zahlcující scény z poklidného venkova, doléhá studeně, málo přívětivě, ba hrozivě sloupovím prodloužených stínů.

Významově syté je herecké ztvárnění. Vedle Jeana-Louise Trintignanta, který v hlavní roli postihl různorodé povahové plošky svého hrdiny i vrstvící se mravní dilemata, zaujmou ženské hrdinky, stylizované do výlučnějších poloh, které se titulního hrdiny bytostně dotýkají. Mám na mysli jak Clericiho naivní, rozmazlenou manželku (Stefania Sandrelliová), tak profesorovu partnerku, svůdnicky emancipovanou děvu (Dominique Sandová). Nic není jednoznačné a předem dané, vše se vyvíjí před našima očima.

JAN JAROŠ

Foto archiv


  Rozhovor s Viktorem Preissem                     Jak to vidí Ivan Klíma                       Africká reportáž Pavly Jazairiové