|
|
 Vladimír
Karfík, publicista
Je ta veřejnoprávnost tak nepochopitelná?
Pravda, slovo je to docela ošklivé, patří spíše někam
do jazyka práva a k živému organismu médií zrovna nepřiléhá,
ale obsah má docela jasný, dávno přesně vyjádřený ve spisovném
jazyce: veřejnoprávní média plní úkoly bez ohledu na zisk.
První zářijovou sobotu jsem poslouchal Víkendovou přílohu
Vltavy, s potěšením jsem si mimo jiné znovu poslechl opakovaný
dvouhodinový pořad o překladateli Františku Jungwirtovi. Kde
jinde než ve veřejnoprávním Českém rozhlase, který si může
dovolit provozovat kultivovanou stanici, bych se s tímto
menšinovým pořadem mohl setkat!
Náhodou jsem přitom v sobotních Lidovkách narazil na
třístránkový dialog Jany Machalické s Václavem Klausem o
kultuře a umění Dovedu vycítit faleš, a s překvapením jsem se
v něm dočetl, že prezident republiky na slovo „veřejnoprávní“
hledí s podezřením.
„Je to falešný název pro něco, co s veřejným blahem a dobrem
nemá nic společného.“ Pánbůh ochraň před takovou hrůzou! Vždyť
pojem veřejného blaha má od dob francouzské revoluce pořád moc
špatný zvuk. Výbor veřejného blaha nepřestane vyvolávat spíše
představu přezaměstnané gilotiny, než spokojenosti života lidu
pod Robespierrovým vládním kontrolním orgánem.
Veřejné blaho tedy ve shodě s prezidentem z pojmu
veřejnoprávní bez lítosti vylučme: „veřejnoprávní si překládám
do češtiny jako identické s tím, že není definován vlastník
[...] v komunistické ekonomice bylo vlastnictví všeho lidu
nedefinované, tedy ničí, a usurpovali si ho ti, kteří zrovna
ten podnik řídili“. Odtud už je jen krok k podezření, že i
tady se za onou falešnou definicí skrývý ve skutečnosti
„souboj o veřejné peníze, věčný, nekonečný lidský spor. Kdyby
se všechno financovalo ze soukromých zdrojů, tak vůbec tuto
otázku neřešíme“.
Samozřejmě, že ne, soukromí vlastníci médií by tímto výrobním
prostředkem přece řešili vlastní zisk. Mnohé se už v té věci
povedlo, soukromí vlastníci dostali zadarmo už jednu
celoplošnou televizi, tehdy s nejkvalitnějším příjmem obrazu
pro ještě kvalitnější příjmy finanční; zlatý důl Sazku také
zadarmo. Bylo by to liberálně jednoduché, a nejjednodušší by
asi bylo, kdyby všechny nevýrobní, neobchodní společenské
aktivity byly rovnou založeny na principu zisku. Vydělej,
anebo zhyň.
Je tedy veřejnoprávní médium vlastně jakýmsi reliktem starého
režimu? Ale proč tedy tento model s úspěchem působí na západ
od našich hranic v poměrech, jež nikdy komunistické nebyly?
Pozoruji, jak v myšlení postkomunistických „klasických
liberálů“ zůstaly pevně zabudovány marxistické teze, třeba ta
o základně a nadstavbě. (Před čtyřiceti lety si ní Ivan Sviták
půvabně pohrával jako se základničkou a nadstavbičkou.) Je
vyjádřena na způsob prostého stavařského axiomu: dům nestavíme
od střechy. „Umělecká aktivita je výš než základ lidské
existence, lidé se nejprve musí najíst, ošatit…“ Nevíme však
dost dlouho, že lidé už pradávno v jeskyních potřebovali
zároveň něco víc? Kresby, plastiky nikoli jako nějakou
nadstavbu, když odpočívali nasyceni a ošaceni, a nevěděli už
co by, nýbrž jako něco, co jim pomáhalo vyrovnávat se
s neznámým, přesáhnout každodenní existenci a rozvíjet své
schopnosti.
Veřejnoprávní postavení médií nemusí být samo o sobě zárukou
odpovědné a kvalitní služby veřejnosti, zvláště když ta mladší
a atraktivnější televizní média do značné míry podléhají
mocenským zájmům. Važme si však tradice: například rozhlas
denně prokazuje, že onu veřejnoprávnost bychom neměli
podezírat z falešného krytí pro ovládnutí veřejných peněz.
Nelze mu totiž upřít, že jich užívá tu s větším, tu s menším
úspěchem k rozvoji kultury a poznání.
|
