|
|
 I hranice samoty jsou prostupné
Korejská kinematografie získává u nás příchuť čehosi
exkluzivního, mísí poetický vhled s krutostí, přináší odlišné
principy prožívání. Někteří režiséři, najmě Kim Ki-duk,
dosáhli až kamsi na předstupeň zbožnění. Jeho Ostrov (středa
3. října, ČT 2, 23.40) jistě prozrazuje vypravěčskou
obratnost, obrazovou vytříbenost i působivě nastolené
melancholické ladění, avšak syžetové rozvržení obsahuje prvky
výlučné, které prvotní, jakoby v nesmělých dotecích
nachystávaný nákres osamělých lidských existencí zahltily
přebujelými sadomasochistickými šoky.
Vypráví, jak se do stroze zařízených chatek ukotvených na
ploše jezera (každou z nich i celé toto prostředí lze
považovat za onen titulový „ostrov“) stěhují nejen milenci,
chtějící zmizet před pátravými zraky okolí, ale také lidé,
kteří se z nejrůznějších důvodů skrývají před světem.
Pozoruhodné je, že režisér nemá potřebu cokoli vysvětlovat,
zaznamenává jen bezprostřední stav událostí, aniž by se
zajímal, co předcházelo či co bude následovat.
Na vyprávění zaujme výrazová askeze, režisér uplatňuje
povlovný rytmus, odpovídající ztichlému plutí loďky,
monotónnímu šplouchání vody a kolíbavému vlnění vodní hladiny.
Dominuje motiv jezera, jednou se nořícího do chladné mlhy,
jindy slabě nasvětlovaného slunečními paprsky. Patrné je
omezení verbální složky: příběh se obejde téměř beze slov.
Divácky nejpřitažlivější zřejmě budou málokdy vídané výjevy
sebezmrzačování rybářskými háčky coby svérázný způsob téměř
milostné komunikace. Tyto scény se přesto vyznačují svérázným
komediálním podložím – jak svou ironizující lakoničností, tak
následnými reakcemi. Postižený se třeba bez odmluv podřizuje
bizarně vyhlížejícím léčebným procedurám. Ostatně groteskní
stránka brutality se vybarvuje i v dalších scénách, zvlášť
silně prostupuje motiv dvojího vylovení téže ryby, z níž byly
zaživa odříznuty pruhy nejchutnějšího masa...
JAN JAROŠ
Foto archiv
|
