|
|
Soňa
Červená, pěvkyně
 Paní
Červená, vy jste dnes jakousi pilotní personou, která si
může dovolit říci téměř vše. Máte někdy touhu to udělat?
Říci něco, co jste ještě nikdy neřekla?
Ne, určitě ne, jsem nesdílný
introvert, už jen proto, že rodičovská výchova mi vštěpovala
mnohá pravidla, z nichž jedno znělo: „Mluv jen tehdy, když
jsi tázána!“ Když slyším, jak lidé kolem dokola musí
sdělovat všechno, co vědí (a mnohdy i to, co nevědí), jdou
na mne mdloby. Tak prosím, je na vás, abyste se tázal.
Dáváte mi
tedy zelenou na jakékoliv otázky?
Dávám vám jen červenou.
Beru vás
za slovo a kladu otázku červenou, přímo šarlatovou,
kardinálskou. Kardinál Špidlík totiž žertovně prohlásil, že
po devadesátce umírá už málokdo. Vy jste tuto milost
obdržela. Bojíte se smrti?
Poslední dobou se ke mně
hlásí nová kamarádka – Smrt. Občas cítím, jak mi na tváři
kreslí nové vrásky. V tramvaji se mi starostlivě nabízí
místo. Muži už se nedívají na mě, ale skrze mě. Když ale
někdo žil tolik životů jako já, snesu i tuto společnici.
Nezaháním ji, nechci se s ní dostat do sporu. Jak to říká
Ema Destinnová v jedné ze svých básní, které pro mne objevil
Jan Králík a zhudebnil Otomar Kvěch: „Co na podzimu
vyvzdoruješ?“
Nevíme,
kolik času je nám zde dopřáno. Přemýšlíte nad posledními
věcmi člověka? Myslíte, že budete z vašeho života jednou
skládat účty?
Účty ze svého života skládám
denně. Ráda bych za sebou zanechala čistou, trvalou stopu.
Jeviště – tam když spadne opona, je to nenávratně odehrané
představení. Sebelepší kritika v tisku – včerejší noviny
jsou dobré leda pro sběr starého papíru. Žijeme jepičí
život. Proto alespoň tu stopu, prosím!
Proslavený
režisér Robert Wilson vás kdysi v Janáčkově opeře Osud
obsadil do alegorické postavy Osudu. Co jste cítila, když
jste téměř na sklonku své kariéry stála poprvé na vysněném
jevišti Národního divadla?
Co jsem cítila? Pavle Sršni,
dohodli jsme se přece, že tento rozhovor nebude o slastech a
strastech, o fňukání, o má dáti-dal. Tak tedy o osudu. Osud
nehledejme někde nad námi, máme ho v sobě. Nikomu a ničemu
nedávejme vinu za nic než sami sobě. Každý máme v sobě touhu
a talent ku štěstí. Někdo jen zapomněl, že i to se musí
kultivovat. Láskou k bližnímu, ke všem tvorům, k přírodě;
především vyloučit sobeckost a ziskuchtivost.
Ve
Stavovském divadle hrajete rovněž v režii Roberta Wilsona v
představení 1914 Čas. Neptám se, jak roli prožíváte, ale jak
jste se na ni připravovala. Stát se Časem v naší lidské
dočasnosti, na to musí mít člověk velkou osobní i hereckou
odvahu.
Pojetí Roberta Wilsona bylo,
aby Čas do ničeho nezasahoval, nic nekritizoval, jen
objasňoval a archivoval. Na počátku zkoušek se mi to zdálo
být málo dynamické až pasivní. A jako vždycky jsem mu musela
dát za pravdu. To jenom my tady čas dramatizujeme,
prohlašujeme za svého nepřítele: Nemám čas! Nestíhám! Kam se
poděl MŮJ čas? Už je zase pozdě... Nerespektujeme čas a
svoji nedochvilnost svádíme na čas. Čas je něco
drahocenného, proto ho musíme respektovat, a ne ho marnit.
Promarnit čas – slyšíte v tom slově tu marnost? V tom je
čeština ojedinělá. Die Zeit vergeuden, killing the time,
waste of time, gaspiller le temps, perdre du temps. Pardon,
konec přednášky. Jen ještě půldruhé věty. Jedno z mých mála
mouder zní „Spěch je můj úhlavní nepřítel“ a všude raději
chodím včas.
Pavel Sršeň,
publicista
Foto
František Hloušek
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 7. 9. |
