Číslo 38 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s pěvkyní.
Soňou Červenou.

Jakub Kamberský, publicista

Rozhlasáctví s velkým R

Rozhlasová reportáž jako svébytná disciplína je v dnešní době vzácností. Lze ji označit za ohrožený druh, který drží při životě zejména reportéři Tomáš Černý, Světlana Lavičková, Václav Žmolík či Pavel Ryjáček.

Prvně a posledně jmenovaní se rozhodli uskutečnit technický rozhlasový rekord, a tak v sobotu 22. srpna vysílali devadesát minut živě z plovoucího kolesového parníku Vltava díky mobilní síti 4 G LTE. Dalším důvodem bylo 150. výročí zahájení provozu paroplavební společnosti v Praze a rovněž 75. výročí parníku Vltava, jak se mohli posluchači ve vysílání dozvědět.

Drobná odbočka do dávnější, ale i nedávné historie: Jistě si mnohý posluchač vzpomene na oblíbený cyklus Tomáše Černého a Světlany Lavičkové Reportérům vstup povolen, kdy oba autoři natáčeli na všech možných místech, běžným smrtelníkům často nepřístupných. Od té doby uběhla spousta vody a dostáváme se na konec dubna roku 2015, kdy pod taktovkou dvojice Černý – Ryjáček vysílala stanice Vltava přímý přenos z parníku Vyšehrad nazvaný Dědictví primátora Dittricha, prostého plavce. Tehdy se však vysílalo na neplujícím parníku, přes krátkovlnnou vysílačku. Srpnový přenos sice obsahoval drobné výpadky, víc šumu, ale posluchač mohl při zvukové kulise plujícího parníku a díky skutečně brilantnímu reportování obou rozhlasáků získat dojem, že na parníku je s nimi osobně přítomen. Velmi silnou iluzi zažil i autor tohoto textu, a to přesto, že pro něj bylo téma paroplavby dosud na samotném okraji zájmu.

Díky mikrofonům, rozmístěným na parníku, mohli tvůrci vysílat jak ze salonku, tak třeba z kapitánského můstku nebo ze strojovny. Nebyli by to praví rozhlasáci, aby nevyužili všechny možnosti. Přenos přinesl i milé kouzlo nechtěného, kdy parník Vltavu doprovázel parník Vyšehrad a Tomáši Černému se povedlo v několika větách po sobě říci, že vysílají z parníku Vyšehrad na Vltavě, následně si uvědomil omyl, opravil se na Vltavu, poté chtěl informace shrnout a opětovně situoval přenos na parník Vyšehrad. To je tak, když vám něco uvízne v hlavě a nechce to ven. Potom se může stát, že na konci pořadu nakazíte i kolegu, který mylnou informaci po vás zopakuje. Jsou to ale neopakovatelné momenty živého vysílání, které umocňují autenticitu a dokládají, že všichni jsme jenom lidé. Navíc, právě v těchto momentech se pozná rozdíl mezi profesionálem a amatérem. Profík tyto přebrepty nejen ustojí, ale s noblesou a vtipem je ještě okomentuje.

Abych se ale vrátil k podstatě: posluchači se mohli dovědět spoustu zajímavostí z historie paroplavby, ale i o současném stavu věcí, a to nenuceně, chytře, a především kultivovaně. Z reportování byl zřejmý zájem autorů o téma a jejich nadšení pro věc. Přímé vstupy doplnily literární ukázky, ale i pozoruhodné archivní záběry vztahující se k historii paroplavby. Zde snad přece jen drobná výtka. Trochu zamrzelo, že se některé ukázky v dubnovém a srpnovém pořadu opakovaly. Lze to přičíst na vrub pravděpodobnosti hraničící s jistotou, že ne všichni posluchači srpnového přenosu byli u přijímačů i koncem dubna.