„Hlavně zpočátku mě spousta lidí považovala za tragičku, i kritici to tak občas pojmenovávali, a vznikala falešná představa, že jsem temný trudnomyslný tvor, neschopný radosti ze života. Ve skutečnosti jsem lehkomyslná a dobře naladěná, aspoň většinou.“Daniela Fischerová,
spisovatelka a dramatička

V pořadu Trialogy B se často svých hostů ptám, zda poslouchali v dětství rozhlas a zda ho poslouchají i dnes.

Je pravda, a neříkám to ráda, říkám to ke své hanbě, že v dětství jsem poslouchala rozhlas daleko víc, protože bylo míň jiné příběhové krmě. Dneska v rozhlase poslouchám hlavně hudbu a politické debaty.

Nemůžeme mluvit o všech vašich rozhlasových hrách, ale o těch prvních bych se rád zmínil. Ve hrách Čeho se bojí mistr? a Zapřený Albert mě zaujala témata viny a odpuštění. Fascinovalo vás zobrazovat tato témata a zasazovat je do období druhé světové války?

Karel Steigerwald, můj kolega, kdysi říkal, že každý slušný autor píše pořád o jediném tématu, že si každý věčně drbeme svědivé místo. Nejste první, kdo mě upozornil na to, jak často se v mém psaní objevuje ne zločin a trest, ale vina a odpuštění. To není rozumová úvaha. Pokud opravdu každý meleme jedno ústřední téma, není to vykalkulované. Téma si autora prostě najde. Sama nemám ani zdání, proč tomu tak je.

Zhruba před rokem jste se na týden nechala zavřít do ticha a tmy.

Je to záležitost poměrně drahá a jsou dlouhé čekací doby. A ten týden vážně strávíte ve stoprocentní tmě, tichu a samotě. Jednou za den tam strčí hlavu terapeut a zeptá se vás, jestli jste se ještě nezbláznili. Je to poměrně náročná zkušenost. Prý ji asi deset procent klientů uprostřed cesty vzdává, protože je zahltí masivní úzkost nebo deprese. Zkušenost s tou podivnou prázdnotou je mnohdy odstrašující.  Nikde nic, a v tichu slyšíte, jak vám buší srdce. Díky bohu, deprese se neozvala a úzkosti sice přišly, ale daly se zažehnat. Mimochodem, slovo zažehnat je tady na svém místě, úzkosti se vážně nejlíp zahánějí něčím jako žehnáním.

Jak jste ten týden strávila?

Napadlo mě, že se provzpomínám svým životem, že využiju toho nádherně volného času, a každý den jsem si na několik hodin sedla do hlubokého ušáku. Začala jsem tam, kam moje paměť sahá, a pak jsem šla dopředu a dopředu. Věřila jsem, že když na to mám sedm dní, tak svůj život provzpomínám nejmíň pětkrát. Houby, houby, houby! Za těch sedm dní jsem se dostala přesně do půlky odžitého času – „kde život náš je v půli se svou poutí“ – do třiatřiceti. Navalila se strašná spousta materiálu, z koutů paměti vylézaly vzpomínky, o kterých jsem ani netušila, že je mám. Nebyla to žádná intelektuální práce, naopak! Přišly bouřlivé emoce, plakala jsem nahlas…. Co plakala! Vyla jsem jako raněný velbloud! Křičela jsem a smála jsem se. Domeček byl zvukotěsný, tak jsem si to mohla dovolit. A naprosto nejdůležitější v celé té pouti byla vždycky místa, kde buď někdo ublížil mně, nebo jsem někomu ublížila já. Ty momenty trčely z paměti jak vidle. To byla ohniska života, a vždycky přišla strašně silná potřeba poprosit o odpuštění a odpustit. Takhle na denním světle to zní sentimentálně a pateticky, ale ve tmě se prostě věci jeví jinak. Bylo to to nejsilnější, co jsem si z celé té kuriózní zkušenosti odnesla.

„Odpovědně tvrdím, že rozhlasová hra je nejtěžší útvar ze všech. Drama samo je těžké dost, natož když je oholíte o všechno, co se dá vnímat očima. Je to jako zkusit upažit v bedně od banánů. Je tam hrozně malý prostor.“

Čím to, že se ve vašich hrách objevují postavy, které mají nějaký handicap, a navíc se pohybují na samém dnu? Do jaké míry je pro vás důležité zobrazovat osud zneuznaného jedince, pomíjivost lidského konání?

Znovu říkám totéž. Já si nevybírám, o čem budu psát. To není spekulace typu „teď budu psát o lidech s handicapem“, ani náhodou! Když už nedejbože přijde nápad, tak mi vleze do hlavy a nedá pokoj, dokud něco nenapíšu.

Dožívá s vámi to téma i po nastudování hry?

Řeknu vám pravdu, jak jen umím. Hlavně zpočátku mě spousta lidí považovala za tragičku, i kritici to tak občas pojmenovávali, a vznikala falešná představa, že jsem temný trudnomyslný tvor, neschopný radosti ze života. Ve skutečnosti jsem lehkomyslná a dobře naladěná, aspoň většinou. A jako naivní psychoanalytik si myslím, že se ze spousty věcí vypíšu. Že je to opravdu jak podle Sigmunda Freuda, on tomu říká sublimace. Všechno nejtěžší a nejbolestnější ze mě odchází psaním a pak mi to dovoluje žít normální život poměrně lehkonohým způsobem. Jedna mladá Polka, která překládala moje dávné hry, mi napsala, jak jsou příšerné a ukazují člověka z nejhorších stránek. Že se jí až špatně dýchá, když mě překládá. A pak mě přijela navštívit do Prahy. S manželem a dcerou jsme uvařili špagety, snědli jsme velký polárkový dort, a nějak jsme si padli do noty. Všichni čtyři jsme se pořád smáli. Byl to krásný rozjásaný večer. Pak jsem se zeptala: „Joanno, prosím vás, když jste ty hry překládala, představovala jste si autorku nějak jako mě?" Najednou jsem v jejích očích viděla naprostý úžas. Sepnula se jí tragická nota her a tahle rozhihňaná osoba, co se cpe špagetami a vykládá žertovné historky… Opravdu na mě zůstala koukat. Ten dvojí obraz jí nedával smysl. Ohromeně řekla: „V životě, ale v životě bych si vás nepředstavovala takhle.“

Vaše poslední hry, které mají taky svoje zatížení, jsou ale zase posunuté jinam.

Nevím, jestli jste si všiml, že v posledních letech pořád víc píšu pro děti. Sama sobě jsem k smíchu, protože od tragické dramatičky přes hlubokomyslnou prozaičku, kterou jsem též chtěla být, se ze mě stává roztomile infantilní blábolilka pro děti od pěti let. Začalo mě to velmi bavit. Knížky pro děti jsou ta slunná a závětrná strana mého bytí, ty jsou veselé a optimistické.

Opakovaně se vás novináři ptají, pro jaké médium píšete nejradši. Záměrně se na to ptám i já, přestože tuším odpověď…

Rozhlas je pro mě opravdu jako stvořený. Odpovědně tvrdím, že rozhlasová hra je nejtěžší útvar ze všech. Drama samo je těžké dost, natož když je oholíte o všechno, co se dá vnímat očima. Je to jako zkusit upažit v bedně od banánů. Je tam hrozně malý prostor. Mám rozhlas ráda nejen proto, že jsem člověk „ušní“, ale celým svým založením jsem dialogistka. Lidé mluví, lidé si odpovídají… A taky věčně věků melu samomluvu. Jdu po ulici, jedu metrem, nekoukám se vpravo vlevo, ale pořád cosi sama sobě mlčky vyprávím.

Ve své poslední hře Nevděčné děti se trochu odkláníte od svého stěžejního tématu. Můžete naznačit, s čím se zde vypořádáváte?

V nekonečně krátkém okamžiku mezi umíráním a smrtí se všechny figury potkají samy se sebou. Tedy s někým, kým byli, když byli mladí. Co si tehdy mysleli, co čekali od života. A co z toho se splnilo. To je téma, které mě fascinuje odjakživa. Co by bylo, kdyby… Kdybych byla tenkrát nebyla bývala šla nalevo, ale napravo, kde bych teď asi byla? Jak moc jiný osud by to byl? Byla bych úplně jiný člověk? Nebo by to bylo totéž, jen v malinko změněných kulisách?

Máte takovou životní zkušenost?

Mě i celou mou generaci tohle téma chytilo za krk po sovětské okupaci. Bylo mi dvacet a všichni tehdy řešili otázku, zda emigrovat, nebo zůstat tady. Kam člověk přišel, tam se to rozebíralo. A já jsem dostala velmi reálnou, velmi konkrétní a důvěryhodnou nabídku jít studovat filmovou školu do Ameriky. Tu školu tehdy vedl můj pedagog z FAMU, skvělý František Daniel. Dokonce mi slíbil, že ledva-jedva se naučím anglicky, budu tam moci začít učit, takže bych měla zajištěnou i obživu. Já jsem tu nabídku nevyužila. Po čtyřiceti letech jsem viděla Františka Daniela v televizní reportáži z letního kurzu jeho studentů. A teď poslouchejte! Víte, kde ten kurz byl? Na farmě Roberta Redforda ve Skalistých horách! Slyšíte, co říkám?

Jakub Kamberský, publicista

Foto Martin Pekárek

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 20. 7.



  Komisař Maigret se vrací
  Dívejte se
 
  Kde hřejí hibači a jedí se...
  
Nalaďte si
 
  Přítel je kdesi tam...
  
Téma