Číslo 31 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se spisovatelkou a dramatičkou.
Danielou Fischerovou.

Dolce far niente

Konečně na dovolené! Jsem sice, jak jsem před časem s překvapením zjistil, v důchodovém věku, ale od února jsem se nezastavil. Až teď v červenci. Sladké nicnedělání! Celý týden u moře v hotýlku s bazénem (kam nechodím, protože jsme přece u moře). Slunce žhne, mažeme se třicítkou, takže jediným bělochem na blízké nevelké pláži zůstávám já; moje žena už měla nějaký základ z chalupy, kde sekala trávu. Na pláži se do zlatova smaží naolejovaná břicha, prsa či záda. Jedna postarší dáma si včera namazala obličej vrstvou krému tak, že vypadala jako klaun v klobouku, a na lehátku pak vystavila na odiv světu svá silikonová ňadra bez slitování s námi se všemi. Marně jsem se snažil soustředit na něco jiného a znovu se pod slunečníkem věnovat četbě, a nejspíš jsem zdaleka nebyl sám.

Kdybych se ovšem otočil na druhý bok, mohl bych si předčítat rovnou z těla svého souseda. Je celý potetovaný a vypadá jako nějaký oživlý komiksový hrdina nebo začmáraná anatomická mapa pro studenty medicíny. Přivírám oči a myslím na staré Islanďany, kteří zachovali lidstvu středověké ságy na telecích kůžích...

Většina plážových povalečů jen tak postává ponořena po břicho ve slané vodě a do hloubky se zbytečně nepouští, a tak když člověk uplave třicet metrů od břehu, zjistí, že je tu vlastně skoro sám. Moře je ovšem úžasné, čisté a osvěžující, a z naší pláže, která je na konci hlubokého zálivu, se dá plavat daleko. Ani já, nepříliš dobrý plavec, se nemusím bát – kdybych byl unaven, mohu zamířit k vlídnému skalisku, či dokonce ke schůdkám bujaré restaurace, kde po celý den hraje hudba a hosté, když je to popadne, mohou odložit skleničku a skočit z můstku přímo do vody.

Náš hotel je plný hostů z různých zemí, Čechů je tu tak akorát, aby o tom člověk nemusel přemýšlet, kolem bazénu se povalují hlavně Němci, Francouzi, Britové a také Španělé, cizinci domácího typu, neboť se nacházíme na ostrově, který sice patří španělské koruně, ale obyvatelstvo se hlásí ke Katalánsku. Fandí se tu Barceloně, děti nosí dresy s nápisem Messi, a když recepční někam telefonuje, nerozumíte mu ani slovo, přestože máte pár lekcí španělštiny.

V jídelně ale sem tam zažíváme hořké chvilky: zhýčkán islandskými jogurty, naložil jsem si na talíř jakousi mazlavou hmotu, která člověku vázla v krku; rozmazlen portugalskými dortíky, utrpěl jsem šok, když jsem se dotkl zpovykaným jazykem místní verze pudinku nebo zmrzliny. A tak jsme místo sladké tečky u večeře vzpomínali na pokusy ve školní laboratoři a snažili se pro to jídlo vymyslet co nejpřesnější chemický vzorec. Ač nejsem odborník na pivo, pocítil jsem po vypití sklenky moku, který se nám tu předkládal, potřebu zajít do recepce a pronést něco jako: Zrovna se bavíme o značce zdejšího piva; můžete nám říci, kam odtéká voda z hotelového bazénu? Ale nepůjdu nikam, neumím katalánsky ani anglicky tak dobře, aby ta věta správně vyzněla. A navíc žádný z těch nepodstatných detailů mě nemůže rozházet. Je tu krásně a máme přece dovolenou! Dolce far niente...