|
|
 Minulost i přítomnost věčného města
Federico Fellini, proslulý italský filmař, jehož snad není
třeba představovat (Silnice, Sladký život, Amarcord), se
dokumentům věnoval málokdy, ale pokud učinil výjimku,
vznikla osobitá, více či méně inscenovaná výpověď, která ze
všeho nejvíc svědčila o svém tvůrci a jeho pohledu na
ztvárňovanou látku. Ani v případě filmu Roma (neděle 14.
června, ČTart, 20.20), spíše obrazového eseje než čehokoli
jiného, kde vzdává hold věčnému městu, nijak nezastírá svou
zaujatost. Předkládá tu oslnivou vizi, jak právě on vnímá a
cítí milovaný Řím.
Evokuje různorodé okamžiky minulosti i přítomnosti se
zřetelně groteskní nadsázkou, jednou rozmarnější, jindy
nahořklejší. Přítomnost se ustavičně prolíná s minulostí, až
obě roviny splynou ve znepokojivé motorkářské jízdě kolem
početných římských pozoruhodností. Noční jezdci přitom
dodržují prostorovou posloupnost: zběsile se řítí od
barokních památek k antickým, aby posléze vyjeli za hranice
města.
Před našima očima ožívají dávné události: profesor na
školním výletě vypráví svým studentům, jak Caesar překročil
říčku Rubikon (s pověstnou průpovídkou Veni, vidi, vici) – a
sám se jí brodí. Promžikne bombastický historický velkofilm,
z rozhlasu zazní papežovo požehnání. Spatříme jadrné lidové
veselice, roztančené přímo na ulici, s bezpočtem svérázných
lidských typů. Ani fašistická éra jejich pořádání
nenarušila. Fellini s nostalgickým zaujetím zkoumá rozličné
podoby zábavy, navštívíme jakýsi podřadný kabaret, kde
naštvaní diváci co chvíli pískají, nahlédneme jak do
nevěstince s politováníhodnými kněžkami lásky, tak do
přepychového hampejzu, který nabízí služby „lepší
klientele“.
Výjevy věnované dnešku prozrazují více útočné ironie, jak
naznačuje zejména bizarní módní přehlídka, předvádějící
nejrůznější církevní oděvy. Režisér navíc sám sebe (nejprve
jako udiveného malého chlapce, pak jako zvídavého mladíka a
konečně jako světoznámého tvůrce) vtahuje do vyprávění – v
posledním převtělení jej zastihujeme třeba za průtrže
mračen, jak natáčí dopravní zácpu kdesi na dálnici k Římu,
aby vzápětí vyšlo najevo, že v případě potřeby si vypomáhá i
deštěm uměle rozprašovaným. Nebo vcházíme mezi budovatele
podzemní dráhy, kde dělníci objevili dávno zapomenuté
katakomby s nástěnnými malbami (pořídili je sami filmaři?),
které na čerstvém vzduchu začnou blednout a rozpadat se. Kde
začíná a kde končí Felliniho mystifikace? Závisí na každém z
nás, jak budeme odečítat režisérovu niternou vizi italského
hlavního města. Ač je to k nevíře, ze značné části ji
stvořil v ateliéru...
Jan Jaroš, filmový publicista
|
