Číslo 23 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s výtvarníkem.
Adolfem Bornem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

„Každý diktátorský režim, ať nacistický nebo komunistický, vždycky dokázal vyprovokovat umělce k mimořádným tvůrčím činům. Je to svým způsobem paradox, ale skoro bych řekl, že demokratický režim vlastně bere kus energie pro uměleckou tvorbu, motivaci pro ono ‚My jim to nandáme!‘.“Adolf Born, výtvarník

Jak vzpomínáte na své filmové začátky?

Začínal jsem v době, kdy velké studio animovaného filmu sídlilo ještě v Bartolomějské ulici. Tehdy tam vrcholila éra Jiřího Trnky. Musím říct, že Trnkovo dílo v animovaném filmu je geniální. Však taky za ním jezdily pro poučení spousty mladých filmařů z domova i ze světa. Trnka svým inspirativním příkladem propagoval české umění. Mnozí filmaři se snažili přiblížit jeho úrovni. Je dobré to připomínat právě teď, protože klasický animovaný film pomalu mizí, je nahrazován všelijakými moderními výstřelky.

Moderní technologie asi nemáte moc rád…

Proto taky už nedělám žádné animované filmy! Přenechávám to lidem, kteří propadli kouzlu všeho moderního. Já jsem velmi konzervativní člověk, nemám ani mobil, klasické telefony jsou mi daleko milejší. Nebyl bych rád, kdyby mi zadrnčel mobil v autobuse, nebo když jdu po ulici.

Jak důležité místo má ve vaší tvorbě film?

Je to součást mého života. Však jsem s ním také začal už v šedesátých letech. První večerníček jsem dělal s Václavem Bedřichem, jmenoval se Až já budu velký. Pracoval jsem i s Jiřím Brdečkou a dalšími. Můj nejdelší – celovečerní – animovaný snímek bylo Dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku; dělali jsme ho s mým přítelem, režisérem Stanislavem Látalem. Vznikal původně pro německou televizi jako rodinný seriál s desetiminutovými díly. Ale my si s Látalem řekli, že když máme tolik materiálu, mohli bychom z toho udělat celovečerní film. A tak jsme to slepovali dohromady, což byla hodně těžká práce. Udělat z krátkých pasáží souvislý filmový děj je dlouhé a náročné.

Měl jste stálý tvůrčí tým?

Vytvořili jsme autorskou trojici, které jsem pak zůstal trvale věrný: animátor Jaroslav Doubrava, scenárista Miloš Macourek a já jako výtvarník. Byla to pro nás velmi zábavná práce, rozuměli jsme si, všichni jsme měli podobný smysl pro humor. Naše pracovní schůzky vždycky podkresloval humor. Práce pro animovaný film byla pro nás vůbec svým způsobem zábava; někdy mi to užíralo čas, ale v zásadě jsme se dobře bavili.

Kde jste bral inspiraci ke svým kresleným hrdinům, třeba k Machovi a Šebestové?

Inspirace přišla většinou zvenčí, z reality, tu jsem si ovšem převedl do své řeči. Když jsme začali pracovat na seriálu s Machem a Šebestovou, chodila naše dcera do třetí třídy a měla bratrance, který byl o třídu výš. Právě z těch dvou dětí jsem vyšel a upravil si jejich obraz podle svého. Machovi jsem nechal brejličky, protože synovec je taky měl, a Šebestová má blond vlasy po mé dceři. Ale přimyslel jsem k ní navíc mašli. Pravda, ta tenkrát už nebyla in, holky ji nenosily. Jenže já potřeboval na hlavě své hrdinky barevný akcent.

Líbily se dceři Erice vaše filmy a ilustrace?

Víte, děti reagují na práci svých rodičů vždycky trochu s odstupem, poněkud chladněji než ostatní děti. Nechtějí vypadat, že jsou z nich moc nadšené. Ale vím, že Erika Macha a Šebestovou brala. A když se dověděla, že byla inspiračním zdrojem pro Šebestovou, odpustila mi to. Jen nikdy neměla velkou radost, pokud jsem se o ní zmínil, dodnes zuří, když o ní mluvím.

Vaše animované filmy televize pořád uvádí. Myslíte si, že je rozdíl mezi tím, jak je vnímaly tehdejší děti a jak na ně reagují dnes?

Rád vzpomínám, že české děti byly „filmově“ vzdělané, dokázaly například přijmout a ocenit gag, zabíraly na něj, vůbec je nepřekvapovalo vygradování scény. Když jsme si někdy s Milošem Macourkem nebyli jisti určitou scénou, pozvali jsme dospělé spolupracovníky, aby nám ji pomohli posoudit, ale jejich reakce byly téměř nulové. A pak jsme tam vzali děti – a ty reagovaly okamžitě. Nevím, jestli to dnešní malí diváci umějí.

„Nedovolil jsem použít Macha a Šebestové na reklamy nebo na textil. Všem říkám, že bych se musel zeptat Miloše Macourka, ale s ním se už těžko domluvím, když je tam nahoře.“

V poslední době jsme svědky trapných bojů o značku Krtečka: čí jsou autorská práva, komu pan Miller dovolil užívat podobu krtka pro hračky, na reklamní předměty, kdo ho naopak protiprávně zneužívá a tak dále. Vaše animované hrdiny něco takového nepostihlo?

Kdekdo se o to snažil, ale nikdy jsem na nic takového nepřistoupil. Nedovolil jsem použít Macha a Šebestovou na reklamy nebo na textil, odmítl jsem nápad obchodních center, aby se jako dárek za velký nákup rozdávala knížka. Všem říkám, že bych se musel zeptat Miloše Macourka, ale s ním se už těžko domluvím, když je tam nahoře. Takže žádná „značka“ nepřichází v úvahu.

Ve vaší tvorbě nikdy nechybí humor, ať je to nadsázka, ironie, recese, nebo třeba „jen“ prostá legrace, ale nikdy u vás nenajdeme zlomyslnost. Stalo se vůbec někdy, že jste nakreslil zlobnou nebo jízlivou karikaturu?

Pokoušel jsem se, ale sám jsem to zlikvidoval. Nevím, jestli bych měl ještě něco přidávat k tomu, co vytvořili velcí češí humoristé. Když člověk čte nebo poslouchá Švejka, znovu si ověří, jak byl Hašek geniální. Podle mne pouze dva naši spisovatelé dokázali naprosto geniálním způsobem odhalit českou povahu: Hašek a Hrabal. Nastavili zrcadlo českému národu jako nikdo jiný. A Češi, kteří vždycky měli smysl pro humor, to vědí a milují je.

Mají podle vás Češi ve svém humoru opravdu něco zvláštního, svébytného?

Ano, zejména určitý typ humoru, kterému se někdy říká intelektuální. Ale nejsme jediní, znám i jiné národy, jimž se humorem podobáme. Našimi nejbližšími příbuznými v tomto smyslu jsou Turci.

Turci?!

Moc se to o nich neví, ale Turci mají vůbec povahu blízkou Čechům. Akorát je mezi námi jeden rozdíl: Když někdo v Istanbulu hodí na zem lajntuch a rozloží na něj řemínky k hodinkám, pásky a jiné drobnosti na prodej, a pak si odskočí na kafe, nic se mu z jeho improvizovaného krámku neztratí. U nás by za chvíli zmizel i ten lajntuch.

Jako výtvarník se celý život potkáváte se slovesnými autory, spisovateli a básníky. Kteří vedle Hrabala a Haška patří k vašim oblíbeným? Které rád ilustrujete?

Za své milované autory považuji Poea a Defoea. A hlavně bajky všeho druhu od různých autorů. Ty ilustruji zvlášť rád. Právě jsem dokončil ilustrace k Ezopovým bajkám, zabýval jsme se Krylovem i La Fontainem. Všichni bajkaři jsou mi blízcí. Často totiž prožívali to samé, co my za komunistického režimu, i když jejich životní zážitky nebyly třeba tak drastické. Mnoho klasických bajkařů i kreslířů dovedlo elegantně posunout politické téma do literární či výtvarné nadsázky a to se mi líbí. Dokázali svými jinotaji vyjádřit dobu a vysmát se jí. Oblékli například nějaké zvíře do notoricky známého kostýmu francouzského ministerského předsedy. A cenzoři se neodvážili říct, že to prase vypadá jako jejich ministerský předseda! Mohlo by se to přece obrátit proti nim, že v praseti vidí karikaturu premiéra. A už by je lifrovali do káznice.

Celý život střídáte výtvarné obory, techniky, postupy. Podílel jste se jako výtvarník na hraných filmech, dělal divadelní výpravy a kostýmy, mimo jiné i pro Národní divadlo. Jak to střídání aktivit zvládáte?

Takové odskoky mi vyhovují. Film mi nikdy nevzal veškerou energii, stihl jsem při tom dělat třeba ilustrace pro dětskou knížku. Z „nefilmových“ činností nejradši vzpomínám na výpravu k Čertovi a Káče, protože to byla první inscenace po naší tzv. sametové revoluci, byli jsem nabití energií a touhou udělat něco nového, jiného. Tenkrát se nám v pekelném kotli smažil i Stalin!

Říkáte „takzvaná“ revoluce, je v tom snad nesouhlasný osten?

Jistěže není! Zaplaťpánbůh za listopad 89! Přinesl všem mnoho dobrého a zásadně převratného. Třeba svobodu pohybu. Člověk může jet, kamkoliv chce a na co mu stačí peníze. Já se sice mohl podívat ven i předtím, ale pro mnohé to byl nedostižný sen. Chtěl jsem, aby svoboda byla pro všechny, aby si každý mohl splnit svůj sen. I cestovatelský. Já jsem taky moc rád, že můžu jet kdykoliv třeba do Řecka nebo do Turecka. Na druhou stranu ale je pravda, že každý diktátorský režim, ať nacistický, nebo komunistický, vždycky dokázal vyprovokovat umělce k mimořádným tvůrčím činům. Je to svým způsobem paradox, ale skoro bych řekl, že demokratický režim vlastně bere kus energie pro uměleckou tvorbu, motivaci pro ono „My jim to nandáme!“.

Agáta Pilátová, publicistka

Foto Martin Pekárek

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 25. 5.



  Písničky o Praze
  Zpěvník Jana Buriana
 
  Servírka s Pollockem v Řeznické
  Navštivte
 
  Modré stíny nad Olomoucí
  Téma