|
|
 Jaké je zákulisí prezidentských voleb?
Slovensko-česká politická satira Kandidát (pátek 5. června,
Nova, 22.00) cílí hned na několik rozporných jevů spjatých s
moderní civilizací, která je natolik medializovaná, až se
zdá, že skrytého před zraky veřejnosti nemůže zůstat vůbec
nic.
Jenže i to je pouhé zdání. Režisér Jonáš Karásek umístil
svůj příběh na Slovensko, rozhodnut zachytit průběh jedné
(fiktivní) prezidentské kampaně. Je těsně před volbami, když
šéf vlivné reklamky Lambert dostane zakázku, aby „do oběhu“
uvedl bezvýznamného maloměstského podnikatele Potoně. Nemá
uspět, stačilo by, aby každému z favoritů ubral nějaké to
procento hlasů. Jenže Lambert se fanfaronsky vsadí s
konkurencí, že svého muže protlačí až do prezidentského
křesla. Velkolepý kolotoč klamavého, ale o to oslnivějšího
přesvědčování veřejnosti může začít.
Režisér zjevně vzhlíží k americkým thrillerům, takže co
chvíli – zejména během přesunů z jednoho místa na jiné –
zařadí klipově rozstříhané jízdy či ve výsledku trhavé
pohyby, znenadání zastavované či přerušované. Místy až
mondénní obraz prostředí reklamních agentur udržuje na
pomezí okázalého vážna, co chvíli se překlápějícího do
parodie, také Marek Majeský coby sebestředný Lambert se
přímo vyžívá v herecky přemrštěné modelaci svého rozporného
hrdiny.
Naproti tomu „domácká“, dobromyslně se hašteřící
česko-slovenská dvojice sledovačů (Michal Dlouhý, Roman
Luknár) si zjednává dost velkou uvěřitelnost, i když lze asi
dost obtížně uvěřit, že by si jich (případně jejich auta či
různě rozmístěných miniaturních mikrofonů a kamer) nikdo
nevšiml. Rozpoznáme tu snahu vnést žertovné odlehčení,
vystavěné na povahových rozdílech mezi mlčenlivým, se vším
smířeným Čechem a upovídaným Slovákem. Jejich jízlivé
jazykové půtky obohacují celé vyprávění.
Leccos přitom oceníme: třeba kandidátu Potoňovi nikdy
nepohlédneme zblízka do tváře – buď někdo stojí před ním,
nebo jej kamera zabírá z nevhodného úhlu (tím se jeho
anonymita ještě zvětšuje). Na mnohé výjevy se díváme jakoby
skrze sledovací techniku, problesknou televizní vysílání a
rozmluvy s náhodně zastavenými chodci – to všechno evokuje
stálé obklopení elektronickými systémy, které hlídají každý
náš krok.
Poznenáhlu si počínáme uvědomovat, že ani zdánlivý vhled do
zákulisí vůbec nemusí odkrýt, co se doopravdy děje, znalost
několika dílků nezaručuje poznání celé mozaiky. Takové je
vyznění mimořádně podnětného, provokujícího filmu, který
jako dekoraci používá i reálné postavy, třeba Miloše Zemana
nebo Andreje Babiše.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
