Číslo 18 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s muzikantem.
Šimonem Ornestem.

Gobelín, bešamel, saxofon... Po kom se jmenují?

Po kom se jmenují – tak se jmenuje knižní novinka vydavatelství Radioservis. Jako naprostá většina titulů Radioservisu našla i tahle kníha bezprostřední inspiraci v rozhlasovém vysílání. Konkrétně v cyklu Jitky Škápíkové Slovo nad zlato, který se na Dvojce ČRo vždy v pondělí a ve středu dopoledne věnuje výpravám za osobnostmi, jež obohatily náš slovník.
Pokud by pravidelní čtenáři Týdeníku Rozhlas usoudili, že nová knížka jim nemá co nabídnout, neb vše důležité si čtou v každém čísle časopisu v rubrice Slovo nad zlato, vyvádí je autorka z omylu: „Texty, které vycházejí v Týdeníku Rozhlas, nejsou totožné s obsahem knihy. Za prvé jsem rozhlasové scénáře do podoby novinového článku upravovala jinak než do podoby knižní – v knize jsem nemusela texty krátit kvůli rozsahu, a hlavně jsem díky ilustracím mohla v mnohem větší míře zachovat dialogičnost scénářů. Navíc v Týdeníku uvádíme i příspěvky z druhého cyklu (Když se řekne), takže z šedesáti kapitol v knize se čtenáři Týdeníku mohli setkat pouze s necelou třetinou.“

Začátkem loňského roku jsem nabídla Českému rozhlasu Dvojka dvě řady krátkých pořadů. Vysílají se čtyřikrát v týdnu v dopoledním bloku v rámci cyklu Slovo nad zlato. V té první, Po kom se jmenují, se zabývám eponymy, tedy slovy nesoucími jména svých vynálezců či původců. Je až neuvěřitelné, kolik takových slov se dá v jazyce najít. Druhá řada, Když se řekne, hledá kořeny zaužívaných rčení a úsloví. Malý zlomek z nich znají i čtenáři Týdeníku Rozhlas v podobě zkrácených sloupků. Dramaturgem obou řad je Daniel Moravec. Společně s ním a Janem Hergetem, kolegou z Radiožurnálu, usedáme k mikrofonu a tak trochu si hrajeme s češtinou a historickými souvislostmi. A protože rozhlasoví posluchači na naše pořady reagují vstřícně, rozhodli jsme se společně s Radioservisem, že by to stálo za knížku. Začínáme řadou Po kom se jmenují. Prozatím jsme vybrali šedesát kousků a jsme zvědaví, s jakou odezvou se setkáme. V tom lepším případě se možná pustíme i do řady Když se řekne.

Odkud k vám přicházejí náměty?

Kdysi jsem s překvapením zjistila, že slova silueta, nikotin, drezína, pralinka, mansarda nebo třeba šraml se jmenují podle historických osobností. Začalo mě bavit hledat další, shromažďovat je a pídit se po životních osudech těch lidí. Co byli zač? Jak a kdy žili? A jak se to stali, že se zapsali do historie? Z hloubi starých časů na mě vykukují často naprosto fascinující osudy. Tu a tam jsou to i vedlejší produkty mé ostatní práce. Když píšu knížky nebo pořady pro televizi či divadlo, skoro denně narazím na nějakou jazykovou roztomilost, kterou si hned poznamenávám. Časem se z toho vyvinula skoro sběratelská vášeň a závislost na poznávání, hledání souvislostí a shromažďování informací. Prostě chodím světem s otevřenýma očima, s nastraženýma ušima a kouskem papíru na poznámky. A když se člověk takto vnitřně nastaví, pak začne vidět zajímavosti všude kolem sebe. Připadá mi to zábavnější a napínavější než koukat na sebelepší detektivku. Je to vlastně jedno kontinuální překvapení. A možná i posedlost.

Která témata vám dala nejvíc práce?

To záleží hlavně na dostatku zdrojů. Někdy vede od prvotního nápadu ke scénáři dost dlouhá cesta. Tak třeba vás praští přes nos informace, že gobelín se jmenuje po jistém panu Gobelinovi. Jenže informace o tom, co to bylo za člověka a jakou hru s ním život sehrál, se shánějí dost obtížně. Leccos se dá najít v knihách, v časopiseckých článcích, obrovsky širokou škálu zajímavostí poskytuje internet, jenže tam musí člověk bedlivě ověřovat pravost a serióznost zdrojů, aby nenaletěl na nesmysl, který slepě opisuje jeden autor od druhého. Spousta informací navíc existuje pouze v cizojazyčné literatuře a to mi pak jde pomalu. A tak prostě stále dohledávám, ověřuju, konfrontuju… Na druhou stranu, těžko se mi píší i témata, která jsou hodně široká a obsáhlá. Nerada se vzdávám zajímavých drobností, mám potřebu všechny je posluchačům sdělit, protože jsou přece tak úžasné! Jenže v našem cyklu jsme limitovaní stopáží pouhých pěti minut. Asi nejtěžší je najít klíč k uchopení tématu, lidově řečeno „fór“. Na vaši otázku tedy odpovím z opačného konce. Nejsnáze se mi píší témata, která mají kořeny v antické mytologii. Ta mě baví a mám ji ráda.

Knížka má nezvyklou grafickou formu. Proč jste si ji zvolila?

Protože jsem nechtěla vydávat obyčejnou knížku encyklopedického rázu. Chtěla jsem něco naprosto neobvyklého, co na trhu nenajdete. Celá myšlenka vychází z toho, že naše rozhlasové pořady jsou založené na dialogu. Na škádlivě humorných mikrosituacích, které vznikají tak, že na scénu přivádím různé postavy. Sice na malé ploše, ale přece rozehráváme životní příběhy lidí, kteří vstoupili do dějin, aniž by si to sami často přáli. No a tuhle rovinu humoru by mechanický přepis do prózy setřel. A tak jsem hledala způsob, jak situační komiku dostat do psané podoby. Náhoda mě svedla dohromady s výtvarnicí Valerií Brůnovou. Dala jsem jí naprosto volnou ruku, ať zkusí, k čemu ji budou mé scénáře inspirovat. Přišla s nádherně hravými obrázky, nakreslila postavičky, které pomocí komiksových bublin tu a tam do hladkého textu vstupují, projeví svůj názor, baví se mezi sebou, někdy se třeba pohádají a občas to i docela zamotají. Myslím, že se s Valerií skvěle doplňujeme, máme totiž stejný druh smyslu pro humor. Musím přiznat, že když mi postupně posílala své kresby k nahlédnutí, občas jsem se smála nahlas. A smáli se zatím všichni, kteří je viděli. S výslednou podobou knížky si dal obrovskou práci také grafik Roman Řepa. Myslím, že pro něj dát verbální a grafickou stránku dohromady musel být dost tvrdý oříšek. Navíc knížka obsahuje i cédéčko s rozhlasovými pořady – takže je doplněna o dnes tak populární útvar, o takzvanou audioknihu, kterou k vydání připravila mladá zvukařka Karolína Škápíková. Nabízíme tedy na knižní trh tvar, v němž mají stejnou váhu text, obraz i zvuk. Doufám, že výsledek bude bavit posluchače a čtenáře alespoň tak, jak bavil nás všechny, kteří jsme na něm pracovali.

Milan Pokorný